Karel Lippmann: Šťastný život bez vágního jazyka

V roce 1953 vyšla románová antiutopie „451 stupňů Fahrenheita“ amerického spisovatele R. D. Bradburyho. Její děj se odehrává v blíže neurčené budoucnosti v Americe. Úroveň vědy a techniky je sice vysoká, je však současně pronásledováno svobodné myšlení a civilizace je ohrožena nekulturností a bezduchostí. 

Karel Lippmann (archiv autora)

451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž začíná hořet papír. Hlavní hrdina románu Guy Montag je členem hasičského sboru, který má zvláštní úkol – pálit knihy. Guy žije spokojeně a o smyslu své práce příliš neuvažuje. Při jedné běžné akci hasiči berou knihy jakési ženě, ta se však začne bránit. Montagův duševní klid je narušen pochybnostmi. Dá se do četby doma ukrytých knih a vlastní žena ho udá. Guy uprchne z města a v lesích se setká se skupinou lidí pronásledovaných podobně jako on. Ti se snaží zachránit literaturu tím, že se knihy učí nazpaměť. Věří, že jednou budou znovu napsány. 

Román, tematicky navazující na Huxleyho antiutopii „Krásný nový svět“, představuje způsob, jak vytvořit společnost, v níž by lidé žili šťastně, v níž by, podle rady antických epikurejců, největším dobrem byla slast. Té člověk dosáhne tím, že se zbaví strasti. Epikureismus vycházel z Démokritova atomismu, podstatného zdroje mechanického materialismu. Bradbury ukazuje, jak lze takovou společnost nastolit. Mluvčím moderních epikurejců je v románu velitel hasičského sboru Beaty. Montagovi takto představuje svou vizi pokroku: 

„Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hračičkářů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo ‚intelektuál!‘ stalo nadávkou, jak si to také zasloužilo. Z neobvyklých věcí máš vždycky strach. Jistě se pamatuješ na chlapce ve škole, který byl obzvlášť ‚nadaný‘, který se nejčastěji hlásil a odpovídal na učitelovy otázky, zatím co ostatní dřepěli jako hromada vycpaných panáků a měli na něho vztek. A nevybrali jste si právě tohohle nadaného chlapce, když jste po vyučování chtěli někoho zmlátit nebo potýrat? Samozřejmě, že ano. Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, jak říká Ústava, ale všichni jsme s r o v n á n i. Jedenkaždý je věrný obraz všech ostatních; a potom jsou všichni šťastni, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný, nebo podle nichž by ses mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška. Spal ji! Vyndej ze zbraně náboj! Zlom lidskou mysl! Bůh ví, kdo by se stal terčem sečtělého člověka? Já? Nestrpím to ani minutu. A tak, když se nakonec všude na světě stavěly domy ohnivzdorné (tvoje domněnka včera v noci byla správná), nikdo už nepotřeboval hasiče pro staré účely. Dostali novou práci, stali se ochránci klidu naší mysli, lidmi, kteří odstraňují náš palčivý, snadno pochopitelný a oprávněný strach z méněcennosti; stali se oficiálními cenzory, soudci a katy. To jsi ty Montagu, a to jsem já.“ 

Základní metoda, jak zajistit štěstí všech, je velice jednoduchá: všichni musíme být stejní, všichni musíme být srovnáni. Největší překážkou k dosažení tohoto bohulibého cíle je kniha. Je v ní skryt úhlavní nepřítel: přirozený vágní jazyk. Rozbíjí totiž víru moderních karteziánců, podle níž může člověk vždy a všude nalézt jistou pravdu a přetvořit tak svět v „méchané“. Takto svět funguje na principu mechanického materialismu, je předvídatelný, v životě nás nic nemůže zaskočit a zneklidnit. Lišíme se sice zevnějškem, ale to atomy také. Svým myšlením a celým duševním životem jsme však podřízeni mechanickým, neměnným zákonům. Jejich narušením vzniká strast, náš život se stává dynamickým, proměnlivým, nepředvídatelným, je ohrožen nejistotou, ba nečekaným neštěstím. Naopak svět pevně ukotvený v mechanické metodě je stálý a předvídatelný, zbavuje nás nepříjemných pochybností, umožňuje nalézt jistou pravdu (Descartův proslulý výrok ale ve skutečnosti zněl: „Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem“). 

Beaty Montaga rovněž poučuje, jak kýženou metodu prakticky realizovat, jak izolovat „podivíny“, kteří se jí nechtějí podrobit: 

„Takových podivínů není naštěstí moc. Víme, jak je zničit v zárodku. Bez hřebíků a bez dřeva dům nevystavíš. Když tedy nechceš, aby stál, schovej dřevo a hřebíky. Když nechceš, aby byl člověk nešťastný z politických problémů, neukazuj mu rub i líc otázky, aby se tím netrápil; ukaž mu jenom jednu stránku. Anebo ještě lépe, neukazuj mu nic. Nech ho zapomenout, že je na světě něco takového jako válka. I když je vláda neschopná, ožralá, i když si pomáhá z úzkých šroubováním daní, to všechno je v pořádku, jen když o ní lidé nepřemýšlejí. Mír, Montagu. Vypisuj pro lidi soutěže, v kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti populární šlágr, nebo hlavní města různých států, nebo kolik tun obilí sklidili loni v Iowě. Namačkej do nich plno údajů, které nejsou nebezpečné, vraž do nich tak nemožné hromady ‚faktů‘, že se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že úplně ‚srší‘ vědomostmi. Potom se jim bude zdát, že myslí; budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, a budou spokojeni, protože fakta toho druhu se nemění. Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filosofii nebo sociologii, aby si mohli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojenosti. Každý, kdo dovede rozebrat a zase složit telestěnu – a dnes to dokáže většina lidí – je šťastnější než člověk, který se pokouší s logaritmickým pravítkem vypočítat, změřit nebo dát do rovnic vesmír; ten nemůžeš změřit nebo dát do rovnice, když zároveň nechceš, aby se člověk cítil jako zvíře a docela osamocený. Já to znám, zkoušel jsem to; vzal to čert. Tak jenom sem s bary a s večírky, s akrobaty a kouzelníky, s odvážlivci, s tryskovými auty, s motocyklovými helikoptérami, se sexualitou a s heroinem, jen víc všech těch věcí, v kterých si přijde na své automatický reflex. Jestli je divadelní kus špatný, když film nic neříká, nestojí-li hra za nic, podrážděte mě thereminem, a hodně nahlas! Budu si myslet, že reaguju na hru, a zatím to bude jen nervová reakce na chvění vzduchu.“ 

Závěrem je užitečné si povšimnout, jak jsou knihy zachraňovány pro budoucí generace: zachránci se je učí nazpaměť, mechanicky, aby mohly být znovu napsány v doslovném znění a mohly tak plnit své původní poslání. Fakta si osvojující paměť je nedílně spojena s jejich interpretací (ta jim dává smysl), neměnný artefakt se svým dynamickým výkladem. Smysl mají jen ve vzájemném vztahu, při respektu ke svým odlišnostem. Dílčí fakta mají různou povahu, stejně tak dílčí způsoby interpretace. K tomu ale mají to podstatné společné: celek světa, o kterém vypovídají a který musí každá částečnost brát v potaz, aby se lidem jen nezdálo, že myslí. 

Svět založený na jediné metodě myšlení plodí totalitní diktaturu, ať ji nazveme jakkoli. Cestu k ní umetá jednak ignorování faktů, jednak účelové potlačení zcela zásadního významu přirozeného jazyka pro naše myšlení.