Lars Lyster: Dítě potřebuje zažít dobrou zkušenost. Nemáme žádnou medikaci, která nahradí zkušenost.

„Tyhle děti potřebují především vztah. Dívám se na jejich problémy spíš jako postižení schopnosti učit se. Před třiceti lety jsme si mysleli, že dyslektici jsou líní, protože dost nečtou. Pravda byla, že četli víc než kdokoli jiný. Na děti s problémy v chování a komplexním traumatem musíme nahlížet stejně. Potřebují získat dovednost, jak zacházet s vlastní frustrací, jak sami sebe regulovat. Musíme jim něco dát, a ne vzít,“ říká dětský psycholog Lars Lyster, který se specializuje na pomoc dětem s vážnými poruchami chování. Rozhovor přináší týdeník Respekt.

Lars Lyster (facebook.com)

Jak to školy a učitele učíte?

Pokud se mi podaří změnit uvažování pedagogů a oni se začnou dívat na tyhle děti jinak, uvidí, co se odehrává v pozadí, je napůl vyhráno. Někdy samy od sebe přijdou kouzelné změny. Postoj učitelů jako takový může dítě hodně ovlivnit.

Opravdu je to takhle jednoduché?

Když učitelům vysvětlím, jak funguje mozek, co je poplašný systém, jak vzniká vztahová vazba, jak se dítě rozvíjí, cítí se pak kompetentnější a klidnější. Protože v tom nevypočitatelném chování je pro ně najednou nějaká logika. Teď těm dětem rozumějí. Dokud logiku nevidí, mají strach. Považují to za nějaký druh psychózy, který se má řešit psychiatrickými léky. To je nesmysl, dítě potřebuje zažít tisíc dobrých zkušeností s dospělými, aby se zklidnilo. Nemáme žádnou medikaci, která nahradí zkušenost. A dokud jsou učitelé sami ve stresu, chovají se trochu jako ty děti. Z bezradnosti mají tendenci opakovat dokola stejnou věc, která nepomáhá.

Jakou třeba?

Ptám se jich: „Co děláte, když zlobí?“ „Pošleme ho do ředitelny.“ „A kolikrát už tam byl?“ „Pětatřicetkrát.“ „Aha… a myslíte si, že po šestatřicáté to pomůže?“

Prostě doufají, že dítě změní vytrvalostí a silou.

Tohle je pro školství typické. Ale když dokážete dát učitelům větší pochopení, získají klid a taky ochotu zkusit nové cesty. To se pak přenáší i na děti. Vždycky se mě ptají, co dokáže chování změnit k lepšímu. Mám na to jedinou odpověď – způsob, jak se na dítě díváte.

Jak vypadá vaše práce v praxi?

Dřív jsem se věnoval přímo případům jednotlivých dětí, dnes pracuju pro národní organizaci placenou státem, která pomáhá různým institucím státní správy v oblasti duševního zdraví. Když pracujeme s nějakou školou, vždycky nejprve musím vědět, že řediteli na tom opravdu záleží, stojí o to, aby jeho učitelé dostali nové vzdělání a změnili postoj. Pracujeme s celými týmy a snažíme se změnit přístup celé školy. Učitele je potřeba nejen poučit, ale i ocenit, aby se cítili dobře, byli motivovaní o potřebách dětí přemýšlet nově. Vzbudit jejich zvědavost. Je to mnohem efektivnější, než kdybych chodil ke každému dítěti, mnohem víc využijeme čas.

Jde té změny postoje dosáhnout snadno?

Na začátku obvykle ne. Když učitelům řeknete něco, co jde proti tradičnímu učení, odmítnou to. Nechtějí připustit, že by těm nejproblémovějším dětem měli dávat něco navíc. Trvají si na tom, že jim musí naopak něco vzít, aby je vychovali. Takový bývá začátek. Takže jim vysvětluju, ať si zkusí připustit, že tyhle děti mají například nedostatek vitaminu B a školy jim pořád dokola ordinují C. Děti přitom často ukazují to, co potřebují, stačí se podívat za oponu viditelného chování.


Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání týdeníku Respekt