„Jakkoli to může vypadat vůči rodičovské veřejnosti nevstřícně, škola si musí udržet svoji autonomii a linie této autonomie vede před vraty školy. Rodič má mít možnost se na cokoli zeptat, mít jakýkoli návrh a má co nejrychleji dostat co nejsrozumitelnější odpověď. Ale zároveň musí být jasně pojmenované pravidlo, že škola má svou vizi a koncepci, ví, co dělá, a o tom, kdo, koho, co a jak ve škole učí, rozhoduje ředitel, respektive vedení školy,“ píše Tomáš Feřtek v prosincovém čísle časopisu Řízení školy.
Tomáš Feřtek (eduin.cz) |
V posledních zhruba pěti letech významně přibylo rodičů, kteří mají jasný názor na to, co by škola měla a neměla dělat, a neváhají s ním do školy přijít. Dospěla generace rodičů, kteří jsou sebevědomější, často mají kontakty v zahraničí nebo tam žili, jsou občansky aktivnější a nebojí se ozvat. Pořád je to výrazná menšina, celkově to nebývá více než desetina rodičů, ale už je to podíl, s nímž musíte počítat. Navíc je pravděpodobné, že zastoupení takových názorů je mezi rodiči vaší školy podstatně větší, ostatní je jen neříkají před vámi a nahlas.
Zamknout, nebo pozvat dál?
Jak se má škola zachovat? Obvykle užívané strategie jsou zhruba tři. První je strategie zamčených dveří. Tu volí hlavně konzervativnější školy, které se obtížně vyrovnávají s náporem vnějšího světa, rodičovské požadavky vnímají jako součást neblahého trendu změn a doufají, že se jim podaří v závětří přečkat do návratu konzervativních hodnot.
Druhá strategie by se dala shrnout do sloganu „ničemu nebráním“. To je erbovní heslo ředitelů a ředitelek, kteří nemají žádnou zřetelnou koncepci, tedy nejsou ani přesvědčeně konzervativní, ani inovativní a chtějí vyhovět jak učitelům, tak rodičům. Pokud tedy některá učitelka přijde s tím, že byla na kurzu Hejného matematiky a chtěla by si to vyzkoušet, svolí. Když rodiče požadují zrušení známek, svolí, když se pak jiná skupina rodičů vzbouří, zase je zavedou. V takto vyhrocené podobě je ředitel „ničemu nebráním“ spíše výjimečný, ale škol, které nemají žádnou pro rodiče srozumitelnou vizi a koncepci a inovace vybírají spíše náhodně a bez jasné rozvahy, kam povedou a jsou-li dlouhodobě udržitelné, je opravdu mnoho...
To je i důvod, proč je jasná koncepce školy tak důležitá. Jakkoli to může vypadat vůči rodičovské veřejnosti nevstřícně, škola si musí udržet svoji autonomii a linie této autonomie vede před vraty školy. Rodič má mít možnost se na cokoli zeptat, mít jakýkoli návrh a má co nejrychleji dostat co nejsrozumitelnější odpověď. Ale zároveň musí být jasně pojmenované pravidlo, že škola má svou vizi a koncepci, ví, co dělá, a o tom, kdo, koho, co a jak ve škole učí, rozhoduje ředitel, respektive vedení školy. Rodiče tedy nemohou požadovat zavedení ani rušení vyučovacích metod nebo způsobu hodnocení ani vyloučení nějakého žáka, odlišné dělení do tříd a podobně. Podstatné ale je, aby tato koncepce a vize opravdu existovala, a to i v podobě, která je rodičům srozumitelná a stále dostupná.
Celý text naleznete v prosincovém vydání časopisu Řízení školy (nakladatelství Wolters Kluwer)
1 komentářů:
Já měl dojem, že Řízení školy je odborný časopis.
Okomentovat