Jaroslav Pinkas: Mnichov 1938 v české kulturní paměti. (Předpoklad racionálního postoje k minulosti je iracionální)

O Mnichovu (mnichovské krizi v září 1938) lze uvažovat jednak jako o historické události, ale také, slovy francouzského historika Pierra Nory, jako o místu paměti. Zatímco v historické obci panuje už léta konsenzus o realističnosti Benešova postupu během mnichovské krize a neopodstatněnosti „mýtu zrady“ Francie a Velké Británie, v české kulturní paměti přežívá jiné pojetí této historické události. Jedním z historiků, který uvažoval o Mnichovu kritickým způsobem, byl Jan Tesař. Už na začátku roku 1989 mluvil o mnichovském komplexu jako o „pseudoproblému“ a poukázal na důležité místo, které mnichovská krize v paměti české společnosti zaujímá.

Co se stane s generací dětí, které vyrůstají s tabletem v ruce? To nikdo nevíme, neexistují na to zatím žádné výzkumy, říká psycholožka

„Je pravda, že učit se nazpaměť velká kvanta informací je pozůstatek tereziánského školství a není to úplně dobře, ale na druhou stranu se tímto způsobem trénuje paměť. Dítě se musí naučit určité množství informací, aby trénovalo paměť, pak už si může dohledávat na internetu doplňující informace. Dítě nebo student však musí mít vytvořen zdravý základ, na kterém může stavět. Bez něj nebude umět technologie adekvátně využívat,“ říká v rozhovoru pro server Aktuálně.cz psycholožka Lucie Essenza.

Bořivoj Brdička: Mikroučení – model personalizovaného vzdělávání

Mikroučení je koncepce založená na rozložení procesu učení na řadu malých kroků, které lze realizovat postupně či docela nezávisle. Někomu se možná na první pohled může zdát, že se nejedná o nic nového. Snaha o rozdělení obsahu učiva na nejmenší prvky, které lze učit formou podnět – reakce (žáka) – odezva (systému), navazuje na behavioristické a kognitivistické didaktické koncepce z 60. let minulého století, jež se zabývaly myšlenkou výuku pomocí technologií automatizovat a nahradit tak učitele. Nikdy se však nedostala dále než k experimentům pokrývajícím jen malou část učiva. Tehdejší počítače dovolovaly použít jen takové metody, které žáky od učení spíše odrazovaly. Dnešní snahy zavádět personalizované vzdělávání celou věc posouvá někam trochu jinam.

Jan Mühlfeit: Dějepis jako Pokemoni aneb Jak se dnes učit, abychom zítra uspěli

„Začněme příkladem: Dítě přijde domů a stěžuje si, že po nich učitel chce obrovské množství dat. To samé dítě je přitom schopno vyjmenovat 250 Pokemonů – kdo je s kým příbuzný, kdo na koho reportuje atd. V čem je rozdíl? K Pokemonům má emoční vazbu. Přitom podobně by to šlo dělat i s tím dějepisem, pokud by učitel zasadil data do historického kontextu, začal vyprávět příběhy,“ říká Jan Mühlfeit, bývalý ředitel Microsoftu pro Evropu, dnes poradce na volné noze v rozhovoru v rámci série textů Vzdělávání v 21. století.