„Já měl první dvojku už ve třetí třídě. Nebyl jsem flákač, to ne, ale také jsem nebyl typ, který by si po škole sedl ke stolu a prošel si tu danou látku ještě jednou. Zajímalo mě spíš, k čemu je co dobré vědět, proč se mám něco konkrétního učit, jaké jsou za tím souvislosti a co mi to dá do budoucna,“ říká moderátor Daniel Stach v rozhovoru pro online deník Aktuálně.
 |
| Daniel Stach (repro ČT) |
Rodiče mě vedli spíš k odpovědnosti. Výchova u nás vypadala tak, že pokud jsem něco chtěl, musel jsem se o to sám postarat. Máme jednu rodinnou historku, která pochází z doby, kdy jsem byl v první třídě. Padl tehdy návrh, že bych měl mít razítko se jménem. Bylo mi šest let a tatík mě vzal do Domu služeb na Senovážném náměstí (České Budějovice, pozn. red.). Vyjel se mnou do prvního patra, zastavil se a řekl: "Chceš to razítko?" Já přitakal, on ukázal na dveře a pokračoval: "Tady za těmi bílými dveřmi ho dělají. Zařiď si to." Sebral jsem odvahu, vešel dovnitř, slušně pozdravil prodavače a zeptal se: "Dobrý den, já jsem se chtěl zeptat, jestli máte razítko se jménem Daniel Stach." Všichni se začali smát s tím, že nemají, ale že mi ho mohou vyrobit...
Nejsem žádná hvězda a doufám, že ani nikdy nebudu. Ale myslím, že tahle historka dobře ilustruje to, jak jsme byli se sestrou vychovávaní: "Když něco chcete, tak se o to starejte. A pakliže se v něco rozhodnete, budete za to nést odpovědnost." Dokud jsme byli na škole, rodiče nás podporovali, ale zároveň platilo, že pokud bychom chtěli dělat něco jiného, byla to naše volba, a tak si sami poneseme následky.
Celý rozhovor naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat