„Inkluze nejde dělat s učiteli, kteří mají v hlavě jinou školu. Pokud převládá model, kdy učitel táhne celou třídu výkladem od tabule, je to pro něj za současné situace tak náročné, že z toho logicky vyvozuje, že to je nemožné. Což tak není. Jen se inkluze těžko napasovává na klasickou běžnou školu. Je to vše o lidech a o jejich flexibilitě. Systém se nemění paragrafy, ale ochotou lidí. Mělo by to začínat na pedagogických fakultách. Ale třeba i výběrem praxe studentů pedagogiky,“ říká v rozhovoru pro server Rodiče vítáni ředitelka základní školy Jana Teriaki.
Máte v okolí speciální školy a pro jaké případy jsou podle vás užitečné?
Nejbližší taková škola je v Kroměříži, asi 25 km odsud. Podle mě ale není reálné ani žádoucí, aby se děti se vzdělávacími problémy jezdily vzdělávat mimo obec. Jednak by je to vydělilo z komunity, kde žijí a budou žít. Odcizilo by je to od vrstevníků, od sousedů, které budou potkávat v obchodě nebo na ulici. Za druhé jejich rodiče to ani nejsou schopni logisticky zajistit, takže by to vedlo k velkým absencím, proti kterým i tak bojujeme. Až na hraniční případy je lepší, když děti zůstanou ve své spádové škole. Máme tu pár žáků s LMP, lehkým mentálním postižením, což je označení žáků s nižší inteligencí, o které je největší spor, zda patří do běžné, nebo speciální školy. My je vzděláváme u nás. Mají individuální plán a snížené požadavky na výstupy.
Mnoho odpůrců inkluze poukazuje na to, že inkludované děti v kolektivu běžných dětí trpí, že se dá maximálně dosáhnout toho, aby byly tolerovány, ale vždy budou ve třídě izolované a ostatní děti je neberou. Jak to vidíte vy?
Mají nižší status, to ale platí i o dětech jen pomalejších nebo z chudých rodin. A bylo to tak vždycky. Teď jsou prostě jen větší rozdíly mezi jednotlivými rodinami i dětmi. V jedné třídě jsou spolu děti, které by se jinak už asi nepotkaly. Společnost se víc a víc stratifikuje. Hodně důležité jsou proto mimoškolní a zážitkové akce, spaní ve škole, výlety, outdoory, adaptační pobyty, dále takzvané „výchovy“, práce rukama, zahrada – tu již druhým rokem budujeme. Máme venkovní učebnu i louku, plánujeme park. Prostě aby škola byla co nejvíc komunita, nejen místo, kde se sedí v lavicích a prokazuje schopnost pobrat „učivo“.
Inkluze se navíc týká i nadaných žáků…
Přesně tak. Paradoxně, problémy mohou i u nich vypadat podobně. Neoblíbenost ve třídě, sabotáž výuky… Ti slabší mají pocit nedostatečnosti, ti nadaní se zase nudí… Musíme neustále hlídat, co se děje na obou stranách spektra.
Celý rozhovor naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat