„Je nesmírně důležité připomenout aktuálně symbol Milady Horákové - ale pokud nám jde o svobodu a její ohrožení - dívejme se i na dnešek a zítřek… Přiznejme si prostý fakt, že nežijeme ve svobodné společnosti. Ostatně, postavili jsme ji na dostatečně divokých a bezprávních základech po roce 1990. Na jedné straně společnost s normalizačním vnitřním strachem, nesebedůvěrou, obavami z nejisté budoucnosti, na druhé straně politicko-zločinecké skupiny vytvářející nové vrstvy držitelů zbytku nezplundrovaného majetku…,“ píše historik Michal Stehlík na svém blogu na Aktuálně.cz., ve kterém se zabývá také smyslem vzdělání.
 |
| Michal Stehlík (nm.cz) |
Obraťme logiku uvažování o aktuální míře svobody opačnou otázkou. Otázkou po nesvobodě. Kolik studií, průzkumů a analýz potřebujeme, abychom milostivě přijali f a k t (a začali s ním něco dělat), že významná část - ba dokonce snad i většina - společnosti se cítí (či reálně je) nesvobodná?! Nemá rovný přístup k přiležitostem a nakonec ani k právu.
Zkusme jednu konkrétní oblast. Každá z politických stran se zaklíná vzděláním. Ano. Vzdělanost. Schopnost pracovat s informacemi, chápat věci v souvislostech. Lepší lék na krize, problémy a nebezpečí patrně racionálně neexistuje. Jenomže. Chování politických elit tomu následně vůbec neodpovídá. Ostatně, u některých subjektů by vzdělaný přemýšlející volič byl spíše překážkou…
Dobrá. Vzdělání. Ale co s tím? Co dál? Co konkrétně? Vezměme jen jako přiklad humbuk kolem inkluze. Jeden z prvních konkrétních plánů, jak n e v y l u č o v a t děti z kolektivu již během základního vzdělávání. Bavíme se pak o něm na bulvárních stránkách Blesku, počítáme, co to bude stát - ale pozor, to jsou konkrétní děti, lidské bytosti s duší - a my z nich okamžitě uděláme počitatelné položky rozpočtu. Podobně bychom mohli použít opačný dlouholetý příklad víceletých gymnázií, kdy s vidinou výchovy elity přiliš brzy trháme různorodost dětského kolektivu. Inkluze může sloužit jako konkrétní přiklad, ale klíč společenské nesvobody se tak jako tak nachází mnohem výše v ekonomicko - sociální oblasti a této nesvobodě.
Je nepopiratelné, opakuji - nepopiratelné, že sociálni situace rodiny limituje možnosti budoucího vzdělání a rozvoje člověka. Je to dnes již prokazatelná realita. Odpovědí politiky je minimální aktivita v této oblasti. Ono je to totiž nesmírně těžké, objektivně. Řešení totiž nepatří (pouze) do resortu školství. Je to otázka ekonomiky, sociálni politiky, role státu a především prostého uvědomění, že zde nejde o počitatelné jednotky rozpočtu, nýbrž o konkrétní občany, rodiny a v konečném důsledku celou společnost.
Celý text naleznete zde
.png)
2 komentářů:
Ano, sociálni situace rodiny ovlivňuje možnosti budoucího vzdělání a rozvoje člověka. Výraz "limituje" mi připadá příliš předpojatý. ////
A tohle že je to otázka ekonomiky, sociálni politiky a role státu?!? Ále kdepak! Státu je do toho kulový! Stát má úplně jiné úkoly. ////
A co by si pan Stehlík představoval, že by stát měl jako dělat? Nivelizovat sociální situaci všech lidí na stejnou úroveň? Nebo "zařídit", aby sociální situace neměla ten vliv? ////
Takže někomu vadí různá sociální situace ... Co bude vadit příště? Že různí lidé bydlí na různých místech? Že se lidé různě jmenují? To by panečku byla role státu! Ale EU už má dobře nakročeno - už budou všichni muset "mít rádi" ty samé ... ////
"Je nepopiratelné, opakuji - nepopiratelné, že sociálni situace rodiny limituje možnosti budoucího vzdělání a rozvoje člověka. Je to dnes již prokazatelná realita."
To je popiratelné naopak velmi snadno, opakuji - snadno. Skutečnost, že existuje relativně vysoká korelace mezi výsledky ve vzdělávání a sociální situací rodiny neznamená, opakuji - neznamená, že sociální situace rodiny limituje možnosti budoucího vzdělání a rozvoje člověka. Žádné takové limity neexistují. Existuje pouze vazba mezi vzděláním a sociálním postavením, ovšem nikoliv primárně v tom směru kauzálního působení, jak by jej soudruzi rádi viděli. Pan historik je zase jen typickou ukázkou humanitního vzdělance, který sám sebe rád nahlíží jako na toho kriticky myslícího a myslícího v souvilostech, ale realita jest poněkud odlišná.
"Odpovědí politiky je minimální aktivita v této oblasti. Ono je to totiž nesmírně těžké, objektivně. Řešení totiž nepatří (pouze) do resortu školství. Je to otázka ekonomiky, sociálni politiky, role státu a především prostého uvědomění, že zde nejde o počitatelné jednotky rozpočtu, nýbrž o konkrétní občany, rodiny a v konečném důsledku celou společnost."
Ale jde zde mimo jiné i o položky rozpočtu - nevidím jediný důvod, proč by na studenta nemohlo být nahlíženo jako na položku v rámci nějakého systému - klidně ekonomického. To se mohou nominální mozky vztekat jak chtějí, přiřazovat objektům vznešené pojmy a pohoršovat se nad tím, že vzdělávání něco stojí, ale to je asi tak všechno, co s tím mohou dělat. Co pak pan historik považuje za "počitatelnost", to raději nechávám k volné interpretaci interpretačním velikánům typu pana Lippmanna, protože já bych se musel opět uchýlit k přiléhavému označení "blábol". Nominální mozky nám neustále vysvětlují, že přece nemůžeme děti počítat, poměřovat, ověřovat, omezovat, považovat za položky v rozpočtu a kdesi cosi, ale nikdo z nich nikdy nepřišel s jakýmkoliv zdůvodněním. Prý jsou to lidi a má to na ně dopad. No ano, to víme všichni, ale to je asi stejné zdůvodnění, jako kdybych na otázku - proč nebyla stále vyřešena Riemanova hypotéza odvětil, že tomu tak jest proto, že v červenci jsou vyšší průměrné temploty, než v září. Zdůvodnění jak klika od blázince.
Okomentovat