„Chtěli jsme, aby se poznal s vrstevníky, se kterými tady pak bude žít a kteří by se ho zastali, kdyby mu někdo cizí chtěl ublížit, například. Nebo jednoduše jen proto, aby na něj byli zvyklí. Kdyby jezdil do speciální školy, která je v Kroměříži, nikdo by ho tu neznal, byl by vyčleněný,“ říká Kateřina Polišenská, matka třináctiletého Martina s Downovým syndromem. Rozhovor přináší server Rodiče vítáni.
Martin chodí od první třídy do místní spádové školy ve vaší vesnici. Bylo to vaše přání?
Ano. Chtěli jsme, aby se poznal s vrstevníky, se kterými tady pak bude žít a kteří by se ho zastali, kdyby mu někdo cizí chtěl ublížit, například. Nebo jednoduše jen proto, aby na něj byli zvyklí. Kdyby jezdil do speciální školy, která je v Kroměříži, nikdo by ho tu neznal, byl by vyčleněný.
Zvládá Martin číst, psát a počítat?
Čte docela dobře, dokáže přečíst povídku a rozumět tomu. Psaní moc rád nemá, píše tiskacím a písmenka se mu pletou, takže delší texty pro něj nejsou. Ale upřímně, ono psaní nebaví většinu dětí v jeho třídě. Martin nakonec ani moc neprotestuje, když musí něco napsat, nevzpírá se. Ale jsou situace, kdy psaní využije spontánně, napíše mi třeba vzkaz „mami, promiň“, když něco provede, nebo spolu píšeme krátké dopisy spolužákům, když jsou nemocní, nebo pohledy z cest. Na počítání nemá logické myšlení, ale s pomůckou základní počty dává.
Jak se vypořádává s povinnými výstupy vzdělávání?
Má individuální studijní plán a nesmíme se dostat pod minimální výstupy, což je samozřejmě trochu boj. Škola mu vyloženě prospívá, spousta věcí ho tam baví, ale těžko takové dítě nacpat do škatulky standartního žáka. Kdyby se mohl učit bez tlaku na povinné výstupy, šla bych na to i v domácí přípravě jinak, začali bychom později, šli bychom pomaleji, méně spěchali. Takto pořád před sebou tlačíme kouli povinných výstupů a nestíháme.
Proč je mu podle vás ve spádové škole lépe?
Je v přirozeném prostředí vrstevníků. Má s nimi tělocvik, hraje s nimi vybíjenou. Trochu ho šetří, ale občas se mu taky něco povede. Učí se reagovat na prohru, ale zažívá i úspěchy. Není ve všem nejhorší, běhá rychleji než některé děti, skáče i přes kozu. Kdyby byl ve speciální škole, byl by ve třídě s různě znevýhodněnými dětmi. Děti se nejvíc učí napodobováním, od koho by měl co odkoukat? Všechny logopedické hodiny nevydají za tolik, jako když může komunikovat s vrstevníky. Být s nimi. Marťas je kamarádský a nekonfliktní, nikomu nepřekáží.
Jak ho berou spolužáci?
Tak nějak berou. Na prvním stupni jsme doma pořádali pro děti z jeho třídy akce, holčičky se mu věnovaly. Na druhém stupni už je to moc nebaví, jdou do puberty, ale jsou na něj zvyklí, takže mu nikdo neubližuje. Jemu stačí málo, aby byl spokojený. Stačí, když na něj spolužák kývne přes ulici. Přijde pak domů z obchodu a říká: viděl jsem Erika. A je šťastný.
Celý rozhovor naleznete zde
2 komentářů:
stát těm nešťastným rodičům namluvil aby dali své postižené děti do běžných škol
Tohle je velmi citlivé téma.
A velmi citlivě se také musí posuzovat.
Určitě existují děti, pro které je inkluze v jejich domovském prostředí tou nejlepší cestou. Obrovsky záleží na škole, prostředí, spolužácích...
A určitě existují děti, kterým by takový pokus ublížil a v prostředí speciální školy by jim bylo nesrovnatelně lépe a měli by zajištěnou péči na řádově vyšší úrovni.
Proto se každý takový případ musí individuálně hodnotit.
A někdy se to prostě jen musí zkusit a až pak rozhodnout.
Systém, smysluplný systém, by měl poskytnout podmínky právě pro takovou individuální volbu.
Ale to je také hodně drahé.
Jenže u nás se zavedl režim, který nutí posílat hendikepované děti do prostředí běžné školy i tam, kde na to podmínky nejsou a prostředky se "nějak" našolíchají. Výsledkem je, že ztrácejí všichni.
Okomentovat