„V Česku stále chybí zákon o sociálním bydlení. V minulém vládním období jsme byli krůček od jeho přijetí. Ta současná vláda zatím představila koncept, podle kterého by chtěla obnovit, řekněme, státem zřizovaná ghetta. Pracuje s konceptem sociálních ubytoven, to mají být jakési nebo sociálních domovů, to mají být jakési vícekapacitní budovy, zatím nevíme, jakým způsobem budou stavěny, víme jen, že budou nákladné a že budou s ostrahou. A do těchto ubytovacích zařízení, sociálních domovů chce umisťovat ty občany, o kterých rozhodne obec, starosta. Častokrát jsou to právě starostové, kteří mají tendenci ty nejchudší, sociálně vyloučené ze svého území vytlačovat a rozhodně nejsou připraveni s nimi pracovat konstruktivně ve smyslu sociálního bydlení jako takového, takže sociální domovy jsou vlastně státem zřizovaná ghetta, pokud ten záměr vláda skutečně uplatní,“ říká Martin Šimáček v pořadu České televize 90´ ČT 24.
Divácký dotaz: "Jak dlouho se už řeší problémy takzvaně sociálně vyloučených lokalit a co se už vyřešilo? Zřejmě nemnoho. Není to hlavně tím, že většině těch takzvaně sociálně vyloučených občanů chce od státu pouze peníze a práva, ale nechce mít povinnosti?"
Tak odzadu. Nikdo v těch vyloučených lokalitách žít nechce a znovu opakuji, čím déle ten problém v Česku máme, řekněme, v nových poměrech od devadesátých let, od roku 1990, tím je hlubší a obtížněji řešitelný, protože ti, kteří tam propadali v těch devadesátých letech, byli to nízko kvalifikovaní, často Romové, ale nejenom oni, v té první generaci ještě uměli fungovat a měli určitou, určitý prostor pro integraci. V těch dalších generacích se zvyšuje jejich předlužení a bohužel se vzdaluje jejich prostor nebo možnost integrace i proto, že vlastně ztrácí zkušenost, kontakt s tou většinovou společností, nevědí, jak to udělat, aby se z těch vyloučených lokalit bez pomoci dostali. Pro ně je to v tu chvíli ten jediný možný prostor, jediné možné fungování, jediný možný dosažitelný svět, ze kterého si sami bez další pomoci neporadí. A naopak praxe v terénu, sociálních pracovníků, těch nás, kteří tam docházíme, denně s těmi lidmi pracujeme, je taková, že vidíme, že s pravidelnou podporou, s podporou sociálního pracovníka, ale také s dobře nastavenými politikami od obce a státu se těm lidem může dařit lépe. Ti lidé nemají šanci bez zodpovědných sociálních politik sami ten problém vyřešit.
A opravdu ti lidé chtějí? Nebo závěr, ti lidé chtějí, by byla úplně stejná paušalizace jako závěr, že to jsou všechno lidé, kteří vlastně pracovat nechtějí a pobírat dávky jim vyhovuje.
Byla by to stejná paušalizace. Je potřeba upřímně říci, že mezi těmi lidmi jsou rozdíly, stejně jako jsou rozdíly mezi jakoukoliv jinou skupinou, populací v Česku, většinovou populací. Každý je jiný a každý má nějaké jiné ambice. Ale co je potřeba si uvědomit, že snáze se pracuje zejména s dětmi. Vůbec nechápu, jak je možné, že stát zatím nepřijal opatření, jak zajistit, aby děti ze sociálně vyloučených lokalit už dál v těch lokalitách nezůstávaly, nebyly vazaly toho byznysu s chudobou, nebyly vazaly toho, že se doposud nepodařilo definitivně změnit segregující školství, nebyly vazaly toho, že některý starosta se rozhodne, že prostě vytlačí nějakou část obyvatel někam na okraj. Pro děti je to řešení dostupné, ale bohužel častokrát nepůjde skrze rodiče, ale musí primárně jít skrze rozhodnutí toho starosty, státu a dobrou politiku, kterou stát uplatní. A samozřejmě jsou tam potom zase ti sociální pracovníci, ti konkrétní lidé, kteří na místě pomáhají. Samozřejmě, že čím déle ten člověk v tom vyloučení žije, čím, řekněme, větší je riziko, že je závislý například na drogách nebo že nedovede už desetiletí hospodařit se svým rozpočtem, tím menší je šance, že ho skutečně ještě vrátíme zpátky do společnosti. Tam by to byla ta paušalizace, o které jste mluvil.
Celý rozhovor je ke stažení zde
0 komentářů:
Okomentovat