Přečtěte si: Ministr školství Marcel Chládek: Když něco neznáme, bojíme se. To je nejhorší

Marcel Chládek je dlouholetý funkcionář ČSSD, byl náměstkem středočeského hejtmana, senátorem, nyní je už rok ministrem školství. Přesto říká: „Víc než o politiku se zajímám o svůj resort." Fandovství do oboru a snahu diskutovat s odborníky mu nikdo upřít nemůže. Pyšně ukazuje svůj plán na rok 2015, kde je patnáct stěžejních úkolů, 
o jejichž splnění je pevně přesvědčen. Podle svých slov má hotovo nebo rozděláno 80 procent práce z celého volebního období. V posledních dnech ale Marcel Chládek musel odpovídat i na otázky, které mají celospolečenský dosah.


Z rozhovoru Kateřiny Perknerové s Marcelem Chládkem v Deník.cz vybíráme:

Druhou stranou téže mince je zařazování romských dětí do praktických škol a jejich vylučování z hlavního vzdělávacího proudu, a to buď kvůli prostředí, z něhož pocházejí, nebo z důvodu lehkého mentálního postižení. Ve sněmovně se teď projednává návrh novely školského zákona, který se zadrhl právě na tomto paragrafu. Jak to budete řešit?
Diskuse poslanců se točila kolem jedné věty, která říká, kdo má nárok na podpůrná opatření. Blížíme se ke konsensu, pravda je někde uprostřed. V minulosti se stávalo, že nějaké dítě bylo předčasně vyloučeno z hlavního vzdělávacího proudu, ale otázka je, zda vina byla vždy na straně školy. Vím o případech, kdy si sama rodina vyžádala, aby všechny její děti chodily do praktické školy, protože je za rohem. Málo se přitom mluví o tom, že i v praktických školách se učí podle rámcového vzdělávacího programu běžné školy a že není jenom cesta tam, ale také nazpátek. Je v nich ovšem specializovaná péče, menší počet dětí, možnost individuálního přístupu. Jsou případy, kdy se dítě 
v těžké rodinné situaci na půl roku přesune do režimu praktické školy a pak se zase vrací zpět.

Jste tedy toho názoru, že by bylo nesmyslné praktické školy rušit?
Nejhorší by bylo poškodit dítě tím, že ho zařadíme do hlavního vzdělávacího proudu, praktické a speciální školy zrušíme, ale nenabídneme mu komfortní podmínky v běžné škole. Teď se snažíme dávat víc peněz na speciální pedagogy, psychology, asistenty a teprve pak můžeme dělat další kroky. Nelze podceňovat ani hlas veřejnosti. Přiznejme, že v řadě obcí se rodiče otevřeně staví proti inkluzi a nepřejí si, aby jejich děti chodily do třídy 
s Romy. O tom musíme otevřeně mluvit, protože nejde
o školský, ale celospolečenský problém.