Černé labutě vzdělávání – blog na pokračování, díl 1 z 8
Díl 0: Úvod
Školství je jako loď, kterou musíme přestavět během plavby.
Systém veřejného školství je v krizi, která se prohlubuje. A to nejen u nás. Prvotní příčiny krize ale nejsou v závadách uvnitř systému. Jsou důsledkem prudkého vývoje, ke kterému dochází mimo školství. Něco se změnilo – ve světě, ve společnosti. Chceme-li řešit nebo alespoň hledat příčiny problémů školství a vzdělávání, je třeba se především podívat na změny v okolním světě a posoudit jejich dopady na školství. A právě tomu je věnován tento text.
Jde o mírně upravený příspěvek do knihy
Václava Cílka (ed.): Něco se muselo stát - Nova kniha proměn.
Václava Cílka (ed.): Něco se muselo stát - Nova kniha proměn.
Rychle se zvyšuje dostupnost vzdělávacích příležitostí mimo školství
Všichni už dnes vidí, jak do vzdělávání zasáhla dostupnost informací, která během posledních dvaceti let narostla k nepoznání. Dopad rozvoje komunikačních technologií, internetu, mobilních telefonů, digitálních fotoaparátů, médií, televize, počítačových her, zábavy, ale třeba i reklamy na vzdělávání je však mnohem hlubší.Nejde už jen o dostupnost informací, stále rychleji se objevují další skutečné vzdělávací zdroje, vzdělávací služby a poskytovatelé vzdělávání. Mnohé z nich stojí mimo tradiční školství některé částečně, jiné úplně a některé dokonce proti němu.
Google a Wikipedii zná každý. Rychle se šíří například MOOC, masové on-line otevřené kurzy (už mají heslo i na české Wikipedii). Více se o nich začalo mluvit v roce 2011 a v roce 2012 v nich už bylo zapsáno kolem dvou milionů a v době, kdy píšu tento text, už jsme na 10 milionech studentů. Do nabídky kurzů se zapojila řada špičkových univerzit Harvard, MIT, University of California, NYU, Tufts, Berkeley, další univerzity kanadské, britské, izraelské a rychle přibývají další. Australská studie 15 let života pro staré vysoké školy předpokládá, že převažující, současný model univerzity bude ve většině případů v příštích 10 až 15 letech neudržitelný.
Výuková videa na Khan Academy, webu, kde se každé dítě od první třídy až po maturitu může učit matematiku a dnes i další předměty, má už (v září roku 2012) skoro půl miliardy zhlédnutí a jazykové mutace po celém světě, včetně úžasně se rozvíjející a skvělé české Khanovy školy.
Miliony lidí se vzdělávají třeba na TED.com, na serveru BBC-Learning a stovkách dalších serverů, které přinášejí poučení – vzdělání v takových oblastech a takovou formou, že u nich mladí i staří tráví svůj volný čas – vzdělávají se. Podrobnější přehled a mnoho dalších příkladů najdete u nás v projektu MimoSkolu.cz.
Počítačové hry (samozřejmě jen některé) nejen že vzdělávají a často lépe než škola, ale staly si formou osvědčování kvalit, a to dokonce i pro pracovní trh. Hewlet-Packard a Yahoo začali cíleně oslovovat gildmastery (leadery skupin) ve hře World of Warcrfat (WoW) jako kandidáty na vedoucí manažerské pozice. Na Harvardu začali tento způsob výběru pracovníků vědecky analyzovat. Projekt Badges tuto myšlenku dále zobecňuje a snaží využít síťového propojení lidí a institucí k osvědčování kvalit jednotlivce – vlastně tedy k vydávání neformálních diplomů – prakticky kýmkoliv, kdo k tomu má informace. Vznikla už i česká varianta Veriod.
Jedna z obrazovek hry World of Warcrfat. Zdá se vám to jednoduché?
Vzniká řada projektů na principu P2PE (Peer to Peer Education): sociální sítě, internetové propojení lidí zde slouží k tomu, aby žák našel svého učitele, učitel své žáky. Učit může každý, kdo něco umí, a učit se lze cokoliv, co někoho zajímá: od akupresury, partnerské bondage, přes kurz argumentace a vzdušnou akrobacii až po drhání či brazilskou portugalštinu, to vše a další stovku kurzů nabízí i český portál Naučmese.cz. Kam až sahá nabídka třeba p2pu.org, o tom se může každý přesvědčit sám. V listopadu 2013 spustil Google projekt Helpouts.
Že jste o většině těchto věcí nikdy neslyšeli? Nejste sami. Na většině škol od mateřských po vysoké o nich taky nevědí. To ale neznamená, že neexistují. A nebudeme to my, dospělí, kdo se o nich bude dozvídat nejrychleji, budou to naše děti, žáci a studenti. A že se vám to nelíbí? Inu ani mně to není všechno zcela po chuti. Ale jak říká klasik, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.
Důsledky
Ještě před dvěma dekádami bylo školství tím, kdo určoval, co to je vzdělávání a vzdělanost. Cíle vzdělávání byly určeny prostě tím, co se učilo ve škole. Co se ve školách neučilo, bylo mnohem obtížněji dostupné, a tudíž to znalo a umělo jen málo lidí, většina z nás prostě nevěděla, co všechno je možné umět a kde se to naučit.Obsah výuky, např. učebnice, donedávna vytvářeli převážně jen lidé v odpovídajícím postavení v hierarchii školství. Oni byli tou respektovanou autoritou pro stanovení obsahu i metod vzdělávání. Dnes může vytvářet obsah kdokoliv, laici, třeba i studenti, spolužáci. A jsou často velmi úspěšní.
Donedávna málokdo pohyboval, že škola přesně ví, jak danou věc své žáky či studenty správně naučit. Fenomény jako je P2PE, KhanAcademy či vzdělávací hry ovšem ukazují, že existují i jiné cesty, ba i zcela jiné cesty a formy učení, které mnohdy a mnohým, i když ne každému a ne vždy, vyhovují lépe než výuka ve škole.
Školství ztratilo nejen monopol na proces vzdělávání, na výuku, ale i na určování obsahu, metod i cílů vzdělávání, a postupně jej ztrácí i jinde. Drolí se dokonce i pilíř, který udržuje zájem o školy i v době tržního triumfalismu, totiž vydávání oficiálních titulů.. V roce 2012 nemělo 200 z 500 vedoucích pracovníků (CEO) nejvýznamnějších firem (podle časopisu Fortune) magisterské vzdělání a 35 z nich dokonce nemělo ani bakalářský titul, o dva roky dřív bylo takových jen 19 a o deset let dřív jen tři. Přibývá rodičů i studujících, kteří se rozhodly převzít do svých rukou i řízení celého procesu vzdělávání. A změny dál pokračují a to dokonce stále větší rychlostí.
Rychlost šíření mimoškolních vzdělávacích zdrojů je tak vysoká, že naprostá většina lidí, a to včetně těch, kteří se vzděláváním zabývají, o nich neví a možné důsledky podceňují. Obecný omyl spočívá v tom, že internet a další technologie jen usnadnily přístup k informacím, ale že jejich výběr a předávání pořád musí zajistit škola. Příklady jako MOOC, KhanAcademy, P2PE ovšem ukazují, že už nejde jen o pouhé informační zdroje, ale o skutečnou nabídku vzdělávání, která škole, jak ji známe, efektivně konkuruje. Takové vzdělávání je většinou zdarma, a zpravidla je dostupné kdykoliv a kdekoliv. Oproti škole navíc ovšem nabízí možnost individuální volby obsahu i metod učení, někde zas špičkovou kvalitu. Např. Khanova akademie je úspěšná především proto, že Salman Khan je „mistr světa“ ve výkladu počtů a matematiky, běžný učitel mu může konkurovat asi stejně jako hráč okresního přeboru Ronaldovi. Kurzy MOOC nabízejí zejména univerzity z první padesátky, kdo pak bude chtít slyšet přednášku ze školy z třetí stovky?
Druhý omyl spočívá v tom, že školy mají stále monopol na výuku „face to face“, která je v mnoha oblastech nezbytná, a že nové zdroje vzdělávaní se omezují na odosobněné setkávání studenta s chladnou binární virtualitou vzdělávacích zdrojů. Třeba projekt MinervaStanfordovy univerzity sice využívá zdrojů MOOC, ale studenti pohromadě s několika lektory cestují po světě. Výuka v rámci P2PE probíhá někdy on-line, ale většinou prezenčně. Rozdíly mezi osobním setkáním a Skypem jsou důležité pro nás starší, mladí s nimi žijí od narození…
Vznikly i fenomény, které pokládají školu za zbytečnou, ba nežádoucí: Unschooling či Edupunk. Stipendium v rámci projektu Uncollege můžete získat jedině, když během jeho čerpání nebudete chodit do školy. I v Česku vyšla pěkná kniha Vzdělávejte se po svém (Hacking Your Education).
Něco se změnilo!
.png)
24 komentářů:
Nevím, jestli na polemiku čekat, až bude celý seriál otištěn, nebo už teď, ale nedá mi to. Situace je daleko složitější, než pár dojmů vytržených z kontextu.
Např. na jednu stranu více má O. Šteffl pravdu, že mezi inovátory je více lidí bez formálního dokončení vyššího vzdělání, na druhou stranu např. v ČR potřebujete na řadu pracovních míst maturitu či jiný stupeň vudělání, aniž by to povaha práce vůbec vyžadovala.
Shrnutí je pro orientaci přínosné, závěry jsou poněkud fantasmagorické. "Neškola" bude dále sílit a její materiály budou učitelé využívat, ale nedovedu si představit, že Khanova akademie masově nahrazuje výuku matematiky na ZŠ. Obávám se, že nadšení, s nímž O. Šteffl ostřeluje tradiční školu, je výrazem slepoty bezděčného sebevraha, který nevidí, že opět výrazně roste socializační úloha školy a laicky řečeno nutnost vnášet do života jistý řád; děti, které mají jen neomezené možnosti, se nakonec v životě stejně topí. Rozbijeme-li školu, postihne to především děti pocházející z méně podnětného prostředí, se všemi společenskými důsledky; stát je pak bude pracně lapat do nově budovaných sítí sociální a jiné záchrany. Jsem zvědav, jaké moudré rady by pro nás O. Šteffl měl, až by si povšiml nové vlny barbarizace.
Tak jako každý jev, který se kvantitativně rychle šíří, postihuje i "neškolu" problém s kvalitou a problém v hierarchizaci - na jeden kvalitní kurz připadne deset kurzů ryze výdělečných a přínosných jen pro ty, kdo je nabízí. Nevím, zda jsem měl jen smůlu, ale při namátkovém rozkliknutí několika kurzů na "Naučmese.cz" jsem byl překvapen slabou jazykovou úrovní už ve fázi vstupní nabídky. Ano, na této platformě může být každý učitelem, ale to neznamená, že jeho výuka má nějakou hodnotu.
Přesně, pane Soukale.
Pan Šteffl je takový profesor Erich Fiedler českého školství.
Akorát není z Vídně.
Profesor?
Myslím, že komentář Josefa Soukala je přesný a těžko něco dodat.
Jen bych připodotknul, že při náhodném kliknutí na naučmese.cz jsem neviděl nic zadarmo, naopak vidím nádhernou ukázku vzdělávacího byznysu ad absurdum. Svazování partnera za 1200 - no neberte to. Je tohle ještě vzdělávání? Nebo už? Nepřidáme to do ŠVP jako volitelný předmět? (Pro stydlíny pod názvem skautské uzlování?) Na školy necháme tu banální uhlířinu, jako hloupé čtení, psaní, počítání a pak můžeme za velké peníze nabízet často blbiny. Dyslektický kroužek tam najdeme sotva.
Vy neznáte pana profesora Fiedlera? Rakouskeho cimrmanologa?
Já jsem tam našel i kurz otevření zámku. Vskutku vzor. Chybí jen střelba na živý cíl ;-(
Ha,zrovna mi to nahrálo na smeč, zde je historka ze života dnešního školního:
Já -"Děcka, kdo pozná toho pána na obrázku?"
Klárka -"Josef Lada"
Jára- " Ježíš, to je ten vůl, co sem kuli němu dostal pětku"
Já - "jak to že jsi dostal pětku?"
Jára - "Měl jsem o něm referát a měl sem fšecko blbě a úča mě dala kuli.Přitom mě to kontrolovali rodiče"
Já - "Aha, to je divné.A odkud jsi čerpal informace?!"
Jára - "No z Wikipedie ne? Jenže to tam asi napsal nějakej dement (pardon,pančelko,sem se nějak nechal strhnout)
Já - " a díval ses taky někam jinam?"
Jára - "NE. Proč?"
Nemohu jinak, musím pochválit pregnantní vyjádření Z. Sotoláře.
S panem Soukalem i pan Sotolářem souhlasím, pokud jde o roztříštěnost vzdělávací nabídky na internetu. Ale co s tím? Že se nám to nelíbí, bohužel neznamená, že to neexistuje ani že to můžeme ignorovat.
Otázka zní, jak se dnešní škola má postavit k situaci, kdy si můžete leccos vybingovat (abych nedělal reklamu jen jednomu vyhledávači) a absolvovat všelijaké kursy, ovšem nemáte zaručeno, že narazíte jen na pravdu a na kvalitu. Je potřeba to přijmout a zařídit se podle toho. Ale jak?
Ale co s tím?
To by neměl být, pane Hučíne, zase až tak velký problém.
Abyste se lépe vyznal v tom, co je, a co není, a nejen na netu, kvalita, měl byste mít za sebou už nějakou tu školu, víte?
Josef Soukal řekl(a)... 26. září 2014 8:53
Tak jako každý jev, který se kvantitativně rychle šíří, postihuje i "neškolu" problém s kvalitou a problém v hierarchizaci - na jeden kvalitní kurz připadne deset kurzů ryze výdělečných a přínosných jen pro ty, kdo je nabízí.
Ano, zcela jistě ano. Je to ovšem jen další potvrzení mých tezí. Lišíme se ale v tom, kdo rozhoduje o tom, co je pro vzdělávajícího se přínosné. Chápu, že byste o tom rád rozhodoval vy, ve škole, u maturity a dokonce i zde tak suverénně činíte. Jedna z věcí, která se změnila, ovšem spočívá v tom, že si lidé stále více osobují právo o tom rozhodovat sami, a svět je čím dál víc zařízen tak, že mohou. U mnohých bychom se dokonce i my dva shodli, že rozhodují chybně, mnozí by to dokonce i sami přiznali. Takže buď se budeme snažit rozhodovat za ně (což jednak jde stále obtížněji, a hlavně je to v konečném důsledku škodlivé), anebo je budeme učit se lépe rozhodovat. Škola obecně a vy sám se zatím spíš držíte prvního přístupu.
Zdeněk Sotolář řekl(a)... 26. září 2014 12:14
Jen bych připodotknul, že při náhodném kliknutí na naučmese.cz jsem neviděl nic zadarmo, naopak vidím nádhernou ukázku vzdělávacího byznysu ad absurdum. Svazování partnera za 1200 - no neberte to. Je tohle ještě vzdělávání? Nebo už? Nepřidáme to do ŠVP jako volitelný předmět? (Pro stydlíny pod názvem skautské uzlování?) Na školy necháme tu banální uhlířinu, jako hloupé čtení, psaní, počítání a pak můžeme za velké peníze nabízet často blbiny. Dyslektický kroužek tam najdeme sotva.
Ano, opět přesně. Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat, říká klasik. Ani mně se to nelíbí. Ale je to tak, taková je společenská realita, kterou ve svém blogu popisuji, a vy ji zde potvrzujete. Lidé jsou ochotni zaplatit 1200 Kč za partnerskou bondáž. Kdyby si měl každý žák platit výuku češtiny sám, platil by asi 4500 za rok. Kolik myslíte, že z vašich žáků by je zaplatilo? A znovu opakuji, že se mi to vůbec nelíbí. A mj. proto píši tyhle blogy. Dřív to tak nebývalo, a děti přikládaly škole větší smysl. Otázka je, co s tím. Představa, že to vyřešíme objektivizací maturitní zkoušky, standardy nebo tím, že učitel musí mít papír z pedagogické fakulty, je podle mého názoru zcela mylná. Vzdělávání se prostě podstatně změnilo, a pokud na to škola nebude podstatně reagovat, budou její problémy narůstat, a nakonec přestane plnit své funkce, a to včetně třeba té kompenzace.
Příklad: Vy, pan Soukal, ostatní čtenáři, i já, my všichni se právě vzděláváme. Učíme se, možná aniž si to všichni uvědomují. Ba dokonce pro mnohé je to učení velmi intenzivní, neb mé příspěvky vyvolávají emoce, a co je spojeno s emocemi, si lépe pamatujeme ;-). Podobně a ještě patrně o něco intenzivněji se lze vzdělávat v diskusích na Facebooku (klidně se podívejte, co se děje na mých stránkách). A dělají to téměř všichni mladí. Je to masové, pane Soukale, ale bohužel se tam děti většinou učí něco, co my dospělí pokládáme za hlouposti. Ne vždy to ale hlouposti jsou, protože tam často experimentují s mezilidskými vztahy a mj. se tam také učí psát, tak aby jim druzí rozuměli, což obojí se jim jistě bude hodit. Ale co s tím, máme to ingonorovat, potlačovat? Třeba pan Jan Dušek (učí na gymnáziu Budějovická) provozuje Facebook a stránku Moderní dějiny. Nejen, že se tak žáci učí dějepis, ale učí se i to, že Facebook může být nejen zábava ale i zdroj vzdělávání. To je jen jednoduchý příklad, jak i při současné regulaci může škola reagovat (pravda, nikdo kromě žáků to moc neocení).
Dyslektický kroužek je dobrý nápad :-). Dokonce si myslím, že by se to i pěkně prodávalo.
Nico Pytlik řekl(a)... 26. září 2014 15:59
Abyste se lépe vyznal v tom, co je, a co není, a nejen na netu, kvalita, měl byste mít za sebou už nějakou tu školu, víte?
A pane Pytlíku, současné škole se to daří? Daří se jí to u všech dětí? Ne. A proč ne? Celý ten blog na pokračování je právě o tom. Proč se to škole nedaří.
Jana Karvaiová řekl(a)... 26. září 2014 14:15
JK: Ha,zrovna mi to nahrálo na smeč, zde je historka ze života dnešního školního:
Já -"Děcka, kdo pozná toho pána na obrázku?"
Klárka -"Josef Lada"
Jára- " Ježíš, to je ten vůl, co sem kuli němu dostal pětku"
Já - "jak to že jsi dostal pětku?"
Jára - "Měl jsem o něm referát a měl sem fšecko blbě a úča mě dala kuli.Přitom mě to kontrolovali rodiče"
Já - "Aha, to je divné.A odkud jsi čerpal informace?!"
Jára - "No z Wikipedie ne? Jenže to tam asi napsal nějakej dement (pardon,pančelko,sem se nějak nechal strhnout)
Já - " a díval ses taky někam jinam?"
Jára - "NE. Proč?"
Především je ta historka nejspíš smyšlená nebo to Jára nějak popletl. Wikipedie totiž obsahuje kompletní historii hesla, a tam jsem žádné nesprávné údaje nenašel. Jak ovšem znám paní Karvaiovou z diskusí, asi si to nevymyslela. Jen si to neověřila.
Druhou věcí je trvale podivné přesvědčení, že na Wikipedii jsou chyby. Ano občas jsou, ale vydrží tam zpravidla jen pár hodin. Anglická Wiki zdárně konkuruje Encyclopedia Britannica. Samozřejmě že na webu obecně je spousta chyb, ale např. u dalších vzdělávacích zdrojů, o kterých píšu, je jich velmi málo. A to prostě proto, že na každou chybu někdo brzo přijde, upozorní provozovatele a ten je opraví.
Za třetí. Naopak kritici vzdělávacích zdrojů často přehlížejí, kolik chyb je v učebnicích, a stejně přehlížejí chyby, které dělá učitel. Ostatně i paní Karvaiová nám zde prezentuje něco, co slyšela ve škole, a není to pravda. Nedávno jsem na vlastní oči viděl, jak učitelka třídě asi desetiletých dětí před mosteckou věží sdělila: „Toto je děti Prašná brána.“ Když jsem řediteloval, zažil jsme při hospitaci, že si učitel zeměpisu pletl Golanské výšiny a Sinajský poloostrov, jindy zase úplně popletený výklad teorie relativity, kterou učitelka zjevně ne zcela pochopila (kolik je takových?). Rozdíl oproti internetovým vzdělávacím zdrojům je ovšem v tom, že většinu chyb učitele, zejména u malých dětí, nikdo nikdy neopraví.
A za čtvrté, to nejdůležitější. Co dělá škola, každý jednotlivý učitel pro to, aby se žáci na internetu správně orientovali? Nikdo snad nepochybuje, že to je potřeba, ale kdo to dělá? Ono to v RVP totiž není a u maturity a přijímaček se to nezkouší. Je to jen další ukázka toho, že škola je odtržená od reality měnícího se světa, i ukázka toho, že jednotlivý učitel s tím může dělat něco jen navzdory systému.
Josef Soukal řekl(a)... 26. září 2014 8:53
Výjimečně reaguji i na příspěvek pana Soukala, protože tentokrát kromě obvyklých invektiv a argumentů proti tvrzením, které si sám zkonstruoval, obsahuje několik zajímavých postřehů k textu.
JS: Shrnutí je pro orientaci přínosné, závěry jsou poněkud fantasmagorické. "Neškola" bude dále sílit a její materiály budou učitelé využívat, ale nedovedu si představit, že Khanova akademie masově nahrazuje výuku matematiky na ZŠ.
Ano, to je jistě otázka představivosti. Výborný učitel matematiky je jistě mnohem lepší než Khanova škola. Khanova škola (KŠ) je ale lepší než špatný učitel matematiky. A jaký je odhad té hranice, je na každém z nás. Já si dovedu představit masové užití KŠ. Ovšem těžko ve škole, protože špatný učitel ke KŠ žáky nepřivede. Mnohem spíše doma, kde KŠ budou využívat žáci špatných učitelů, pokud je tam rodiče nasměrují, i žáci dobrých učitelů, nebo vlastně spíše žáci dobrých učitelů, kteří KŠ dovedou využívat (viz flipped classroom). A ještě autentický postřeh z diskuse na facebooku:
Klára Svobodová tady se ale pořád řeší, že to dobrý učitel zvládne lépe než Khanova akademie a vůbec se neřěsí, že učitel na 1. stupni není matematik-matiku do sebe nasoukal jako nutné zlo na pedag.fakultě ale není jí nijak nadšen- a právě tady, pokud ne ještě v mateřské škole, se pokládá základ všeho-jak mají děti získat lásku k matematice, když jim jí vykládá učitel, který její podstatu de facto nikdy nepochopil a za hranice 1. stupně už by si nikdy netroufl? Já z vlastní praxe vidím jako velké plus , to, že si tu látku děti mohou doma pustit znovu, zatímco látku odvykládanou učitelem nikoliv. A jsou tu také rodiče, kteří jsou dost často bezradní z domácích úkolů a tyto hodiny by jim mohly pomoci.
JS: Obávám se, že nadšení, s nímž O. Šteffl ostřeluje tradiční školu, je výrazem slepoty bezděčného sebevraha, který nevidí, že opět výrazně roste socializační úloha školy a laicky řečeno nutnost vnášet do života jistý řád; děti, které mají jen neomezené možnosti, se nakonec v životě stejně topí.
Otázka je, jak takovou úlohu škola plní a zda ji chce plnit. Odpor mnohých učitelů k výchovnému působení školy je velký (vychovávat má přece rodina!). To je ovšem obecný jev, mnozí diskutující na jedné straně konstatují, že množství nežádoucích jevů (ať již kázeňských, postojových, výchovných, nebo úzce vzdělávacích) ve školách roste a děti nejsou připraveny do života (např. se topí), ale na druhé straně alergicky reagují na jakékoliv náznaky, že škola by se měla změnit.
JS: Rozbijeme-li školu, postihne to především děti pocházející z méně podnětného prostředí, se všemi společenskými důsledky; stát je pak bude pracně lapat do nově budovaných sítí sociální a jiné záchrany.
Ano, zde naprosto souhlasím. Uvedl jsem to už v několika diskusích. Jednou z těžko nahraditelných a stále důležitějších funkcí školy je a bude (měla by být!) kompenzace deficitů, které si děti přinášejí z rodin. Pokládám to dokonce za zcela klíčový úkol současné školy. Bohužel se mu nikdo vážně nevěnuje, on totiž mj. vyžaduje, aby se škola v mnohém přizpůsobila dítěti. Mnozí ovšem vycházejí právě z opačného předpokladu a navrhují či podporují další selektivní opatření, které nutně postihují právě tyto děti, a marní čas debatami o státní maturitě či plošných přijímačkách.
Pane Šteffle, moje historka je pravdivá, já nelžu, nemám to zapotřebí.
Opravdu jsem se nepřesvědčila o hesle na Wikipedii. Určitě ale vím, že chlapec čerpal z internetu a wikipedie řekl asi proto, že je to stránka, kterou si pamatuje. Každopádně jsem tím příspěvkem chtěla říci, že se děti musí NĚKDE učit, jak informace získat, jak je třídit a používat. A že k tomu musí mít už dopředu nějaké vědomosti. Byť kusé. A to někde je prostě škola především.
A že jsou v učebnicích chyby, o tom žádná. Mám je už podtrhané a rozebíráme je i s dětmi. jsou to především podivná zadání slovních úloh v matematice.
Ostatně i paní Karvaiová nám zde prezentuje něco, co slyšela ve škole, a není to pravda-Pravda to je - ověřeno u matky (dnes jsem měla pohovor,ale ne samozřejmě kvůli této historce).
Ono to v RVP totiž není
Pane Šteffle, já myslím, že to v RVP je, např.- ověřuje věrohodnost informací a informačních zdrojů, - používá informace z různých zdrojů.
Ostatně celá ta úvaha o rychle se měnícím světě a potřebě přípravy na tyto změny byla obsažena i v přípravě na práci na ŠVP, např. při školení koordinátorů. Proto reforma přenesla důraz na kompetence.
Tady není problém v tom, že bychom neměli nějaký jasný směr, ale v tom, že ten směr postupně ztrácíme, ba dokonce opouštíme. Měli bychom mít na zřeteli, že neustálá kritika školy je obecně chápána jako kritika právě reformy. Důsledkem by mohlo být, že se vrátíme před ni. Opravdu to chceme?
Okomentovat