Lucie Amálie Sulovská: Oslňující argumenty ministra Chládka

K nápadu ministra Chládka vyškrtnout domácí vzdělávání pro II. stupeň základních škol z již připravené vzdělávací strategie se už vyjádřil kdekdo a kdo se ještě nevyjádřil, ať se hlásí u soudruha Žinčici. Není divu, Chládek se neobtěžoval své rozhodnutí podpořit jediným výzkumem, neobtěžoval se doložit svá tvrzení, dokonce postupoval přímo vzdor dostupným výsledkům dosavadního experimentálního domácího vzdělávání pro II. stupeň ZŠ. On se prostě usnesl a hotovo.


Na svou obhajobu předložil jen dva argumenty:

„První je požadavek kvalifikace. Stačí, aby děti učil bakalář? Pak to ale můžeme zavést povinně, zrušit školy a ušetříme.“

Pan ministr si neodpustil ani ironický úšklebek, což je mimochodem dalším důkazem, že má prostě k homeschoolingu odpor a fakta jej vůbec nezajímají. Za prvé, stát si může sám nastavit podmínky. To, že současná podmínka je, aby měl rodič minimálně bakalářský titul, neznamená, že by se tato podmínka nemohla upravit a děti by tudíž nemohli doma učit jen magistři a inženýrové, což jsou mimochodem tituly, s nimiž se „hrdí“ většina rodičů, kteří své děti vzdělávají doma, takže by se jich to vůbec nedotklo. To však pana ministra nezajímá, jedná se prostě o argument ve stylu „kdo chce psa bít...“
Druhá věc je samotné nastavení podmínek pro učitele, jak velmi trefně ve svém komentáři Může učit nositel Nobelovy ceny za chemii na české střední škole chemii? zmiňuje Václav Klaus ml. Ne, nositel Nobelovy ceny za chemii na české střední škole učit nemůže, dokonce nemůže učit ani na základní škole. Nemá totiž pedagogické minimum a nesplňuje dikci Zákona o Pedagogických pracovnících. Kdybyste si však měli vybrat, zda má vaše dítě učit angličtinu José z Arizony, který sice nemá „peďák“ a vystudoval původně floristiku, ale angličtinu ovládá perfektně a bez přízvuku, nebo „týčr“ s „peďákem“, která je o lekci před dítětem a sama by se domluvila stěží, koho byste si vybrali? Koho byste zvolili jako učitele informatiky pro své dítě, absolventa ČVUT z Fakulty informačních technologií, nebo učitele z peďáku, aprobace něco + výpočetní technika? Já asi to první.

Zbytek je čistá demagogie. Počet rodičů, kteří své děti vzdělávají doma, je u nás směšně nízký. Zatímco ve Spojených státech se doma učí téměř 8% školních dětí, v Česku jde jejich počet do stovek a nijak rapidně neroste. Především, Česká republika má velmi vysokou zaměstnanost žen, a to zejména těch vysokoškolsky vzdělaných. Jen málokterá z nich by byla ochotna opustit své zaměstnání a věnovat se na plný úvazek dítěti a jeho vzdělávání. U otců je to ještě méně pravděpodobné. Domácího vzdělávání pro II. stupeň se experimentálně zúčastnilo 102 dětí, takže jakékoliv rušení škol je opravdu nonsens. Co se týče obavy o vzdělání těchto dětí, 65 z nich prospělo s vyznamenáním a 37 prospělo. Žádné dítě nepropadlo. Nikomu to neubližuje a pár lidem pomáhá. Právě proto, že se celý systém osvědčil, rozhodl se jej ministr školství Petr Fiala z ODS zařadit do vzdělávací strategie. Už to však nestihl. Bylo by mj. zajímavé zjistit, kolik dětí ze sta ve škole vzdělávaných na II. stupni propadne.

Druhý argument pana ministra:

„Škola plní nejen funkci vzdělávací, ale i socializační.“

Předně, neznám nepřirozenější prostředí k socializaci, než je škola. Znáte nějaké místo, kde je člověk v kolektivu jen s vrstevníky, například? Nesetkávají se v normálním životě lidé různého věku a zkušeností, mnohem častěji na základě svého vzdělání a zájmů, než jen proto, že se prostě vedle sebe vyskytli? Nemusí tito lidé v běžném životě spolupracovat a debatovat? Je dnes na základních školách běžné, že žáci navzájem spolupracují a debatují? Obhajují své názory a konfrontují je s názory ostatních? Vytváří si vůbec své názory? A co děti, kterým školní socializace (pan ministr je holt socialista) prostě nevyhovuje a nezvládají ji? Nebo, nedejbože, nemají o ni zájem?

Můj kamarád Deny patřil k oněm 102 „šťastlivcům“, kteří se vzdělávali doma během experimentálního ověřování homeschoolingu pro II. stupeň. Šťastlivcům nikoliv proto, že měli možnost se vzdělávat doma, ale proto, že jim bylo vyhověno v jejich potřebách. Domácí vzdělávání totiž zdaleka nelze aplikovat na každé dítě a v každé rodině. Důvodů je hned několik; některé děti opravdu vyžadují vzdělávání v kolektivu a ve škole se jim líbí, jinde zase chybí takový respekt a autorita, aby rodič mohl dítě vzdělávat a neskončilo to tím, že milý potomek bude v dohodnuté době vyučování sedět za počítačem, mlátit zombíky a křičet na nešťastnou matku s učebnicí, že „ještě néé“.

To ovšem není zdaleka jen problém domácího vzdělávání, protože pokud se dítě rozhodne, že bude bojkotovat výuku ve škole, nikdo s tím nic neudělá. Mám za sebou mnohaletý pobyt ve třídě s několika takovými žáky a dovolím si tvrdit, že kontrolní mechanismy jsou u domácího vzdělávání dokonce lepší, než na školách. Zatímco pokud doma vzdělávaný žák studium bojkotuje a nic se nenaučí, propadne potom při komplexním přezkušování před učiteli, které viděl jen párkrát v životě a nemají tedy důvod mít na něj jakákoliv pozměněná měřítka a musí se vrátit do školy, za dob mé docházky na základní školu se nezřídka stávalo, že chlapce, který po celou dobu vyučování ležel na lavici s nataženou kapucí a sluchátky v uších, a to v lepším případě, v horším případě eliminoval možnost vzdělávat se i pro ostatní žáky, poslala učitelka tzv. „do poradny pro papíry“, nebo mu přece jen tu čtyřku na konci roku dala, aby už se s ním příští rok nemusela otravovat.

Zpátky k Denymu. Seznámili jsme se v knihovně, kam chodil se svou maminkou, vždycky dopoledne, takže jsme se potkávali v případě, že já šla od lékaře, nebo byla za školou (nebo obojí naráz). V naší knihovně je několik oddělení a potkat dítě, které není pouze doprovodem rodiče, mimo dětské oddělení, je velmi nezvyklé. Zádumčivé děcko obvykle vysedávalo na židli a četlo si knihy, zejména o biologii, chemii, fyzice a „letadýlkách“ (to opravdu není předmět mého zájmu, takže do škatule „letadýlka“ spadá všechno, vím maximálně, že existují letadla vojenská a dopravní). Časem jsme se dali do řeči s Denyho maminkou, která si obvykle, než se synek „vyřádí“, četla něco od Halíka (ano, Denyho zájmy mi jsou v tomto směru sympatičtější, ačkoliv jim vůbec nerozumím a spolu jsme se vždycky mohli bavit leda o vojenské historii). Poprvé jsem se setkala face-to-face s člověkem provozujícím domácí výuku.

Dozvěděla jsem se, že se hošík narodil předčasně a ještě dlouho po narození bojoval s infekcemi, z čehož snad také vyplývá fakt, že má mizernou imunitu, takže na základní škole trávil spoustu času buď doma s nějakou chorobu, nebo v lázních, nebo s rodiči u moře. Ačkoliv měl vše řádně podložené zdravotními důvody, ve škole se s moc pozitivními ohlasy nesetkával. Jednak, zkuste si být nejlepším kamarádem dítěti, které je často pryč, tudíž byl zcela bez kamarádů, jednak měla učitelka poznámky nejen směrem k rodičům, ale i chlapci (do živého tnoucí typu „jak máš vědět, kdy jdeme do divadla, když tady furt nejsi“). Upřímně řečeno, bledý a hubený hoch nevypadal zrovna jako reklama na zdraví a jak mi vysvětlila jeho maminka, může po večerech vyjídat ledničku a stejně nepřibere (šťastlivec podruhé).

Časem však přišlo něco mnohem horšího. Deny je totiž introvert a ať se to ministru Chládkovi líbí, nebo ne, tací opravdu lidé existují, vždy existovali a existovat budou, žijí mezi námi, stejně jako třeba gayové a leváci. Měli by být respektováni a snaha jejich povahové rysy násilně měnit se vyrovná ve své stupiditě snaze přeučit leváky na praváky. Takže tu máme introvertní, citlivé dítě, které mluví a myslí úplně jinak, než děti ostatní (jednak díky četbě a jednak díky svým rodičům a jejich známým má zcela dospělácké vyjadřování a znalosti v mnoha oborech) a má jiné zájmy, které jeho spolužáci, pro které je největší „frajer“ ten, kdo hraje nejlíp fotbal, neumí pochopit ani docenit. Šikana dovedla hocha k psychologovi, pomočování a totálnímu se uzavírání před světem a chlapcovy rodiče do náručí homeschoolingu.

A ono to opravdu fungovalo. Hoch byl zvyklý se doma učit, zvyknout si za ta léta nakonec musel, protože i při nemoci a na zdravotních dovolených se učil, aby nebyl pozadu. Doma se cítil bezpečně, a tak vymizely jeho psychické potíže. Vždy prospěl s vyznamenáním. Navíc mohl spoustu času trávit s dědečkem, bývalým pilotem, věnovat se svým zájmům a nabírat nové vědomosti v oborech, které jej skutečně zajímaly. Protože odmala jezdil s rodiči na kole, po čase jej přihlásili do cyklokroužku, kde si našel dokonce i kamaráda. Ano, jednoho kamaráda, zato nejlepšího kamaráda. Deny totiž nebude nikdy obklopen partou obdivovatelů, kteří budou nosit jeho tašku a smát se jeho vtipům. To prostě nemá v povaze a nikdy mít asi nebude. Dneska je už na gymnáziu a školu zvládá. Třída je výběrová, tudíž tolerantnější k nadprůměrně inteligentnímu introvertovi s neobvyklými zájmy, ale změnil se i Deny - je sebevědomější a má opravdového kamaráda, což mu dodává jistotu. Na Facebooku má jednu fotku z dovolené v tričku s anglickým nápisem „Jsem jiný, přenes se přes to.“

Přeneste se přes to, pane ministře.

Převzato z laskavým souhlasem autorky z jejího blogu na iDNES.cz.