Emancipace krajských samospráv sílí. Jejich představitelé vytáhli do boje proti státní byrokracii ve snaze získat vládu nad desítkami miliard ročního objemu mzdového rozpočtu regionálního školství. Stát se brání. I když jsou motivy obou stran především mocenského charakteru, ze systémového hlediska by vítězství krajů ve válce o rozpočtové určení daní znamenalo nevratnou tragédii pro české školství.
Stát – kraje – odbory: o co komu jde
Kdo vládne penězi, vládne skutečně. Stokrát prověřená pravda, které jsou si vědomy obě strany sporu, tedy stát na straně jedné a krajské samosprávy na straně druhé. Stát se při dělbě moci zejména ve finanční oblasti nezachoval k novým krajům příliš korektně, a tak se kraje nyní topí ve finančních problémech a zápasí se „slovenským federálním syndromem“.
Nejde jen o školství. Dostát svým novým pravomocem je bez dostatečných rozpočtových zdrojů skutečný problém. Stát díky své sociálnědemokratické rozmařilosti sáhl na pomyslné rozpočtové dno v nejméně vhodném okamžiku. I kdyby chtěl své mocenské konkurenci nastavit vlídnější tvář, kde nic není, ani smrt nebere. A tak nastává boj o rozpočtové určení daní. Kraje vědí, že finanční závislost na státu je závislost faktická. Nadto konkrétních důkazů, že stát této páky zneužije v mocenském boji či při řešení své rozpočtové krize, jsou desítky. A všichni vědí, že kdo bude nucen praktikovat větší porci nepopulárních úsporných opatření, je politicky na odstřel. V bipolární partii centra versus kraje nyní černého Petra drží v ruce pravicové reprezentace krajů.
Mátožné levicové ministerstvo školství zase hájí jeden z posledních mocenských nástrojů, který mu po decentralizaci státní správy zbyl. Na pět stovek úředníků nyní zoufale vymýšlí kvanta zbytečné práce v křečovité snaze dát najevo vlastní potřebnost. Rostoucí produkce normativních dokumentů, předpisů a metodických příkazů či doporučení budiž toho věrojatným důkazem. Jen aby nevyšla najevo pravda, že je nás v Karmelitské nyní potřeba sotva třetina. A přijdeme-li ještě o peníze, tak…
Trochu stranou stojí odbory, lépe řečeno odborová centrála. Není sice přímým účastníkem sporu, ale je na výsledku životně zainteresována. Pokud se bude o mzdových rozpočtech rozhodovat v Plzni, Jihlavě, Pardubicích, Karlových Varech či Ostravě, vznikne logicky pro pana Dobšíka a jeho odborářskou suitu nepříjemná situace. S kým budeme „my, z žižkovského penzijňáku“ vlastně vyjednávat? I zde jde o mocenský boj spíše charakteru existenčního.
A tak aliance Buzková - Dobšík po stávkové komedii táhne opět zdárně za jeden provaz. Nakonec snad to ani lépe nemohla paní ministryně vyjádřit, když na nedávném setkání s odboráři svého prvního „odborářského“ náměstka Václava označila za „to nejcennější, co na ministerstvu mám“ (Mladá fronta DNES, 11. října 2003: Ministryně Buzková svým kantorům rozumí). Kdo jen trochu zná současný poker uvnitř úřadu, ví, o jakémže pokladu jde řeč.
A co školy? Košile bližší než kabát?
Unie školských asociací CZESHA předvedla ústy svého nejužšího vedení skutečně parádní kousek. Většinou mlčící vyslala z ničeho nic do éteru nebývale razantní prohlášení, že podporuje snahu krajů. Jen málokdo, mne nevyjímaje, si dokáže představit, co mohlo být motorem této úvahy a konání. Absolutní nedocenění dosavadních zkušeností? Osobní přísliby svým zřizovatelům? Úlitba učilištní lobby, která je na přerozdělování financí rovněž existenčně závislá? Každopádně Unie CZESHA taktak že nepodřízla školám již notně zpuchřelou větev naděje na změnu systému financování škol. Naštěstí, byť pět minut po dvanácté, své původní stanovisko nakonec zrelativizovala. Nyní stojí stranou, ani bílá ani černá, spíše tradičně šedá.
Autoři ukvapeného stanoviska nejspíš při psaní inkriminovaného původního tiskového prohlášení nedomysleli možné důsledky. Jisté je, že kraje potřebovaly svůj boj o mzdový rozpočet legitimizovat a školy ústy svých mluvčích jsou tím nejlepším spojencem. „Podívejte se, i školy volají po změně.“ Ve sněmovně by to byl nepochybně silný bič na zastánce centralistického způsobu financování výdajů na vzdělávání.
Řekněme na rovinu – Unie CZESHA a její vedení zklamaly na celé čáře. Naštěstí pro něj si pravděpodobné důsledky jeho počínání členstvo vůbec nestačilo představit. Mít jenom o trochu informovanější členy, trůny současných ředitelských bossů by se nutně zachvěly v samých základech.
Co je ve skutečnosti ve hře?
Z hlediska systémového jsou mocenské či existenční motivy válčících stran zcela podružné. Nejvýznamnější mincí ve hře je osud potenciální reformy systému financování školství. Proč je zrovna otázka způsobu financování škol tak důležitá? Odpověď je jednoduchá. Principy, na jejichž základě školy získávají rozpočet, mají klíčový vliv na chování ředitelů škol a škol samotných. A současná „jánošíkovská“ praxe je prokazatelně hlavním zdrojem většiny prohlubujících se problémů, s nimiž školství již osmým rokem neúspěšně bojuje.
Decentralizace vlády nad mzdovým rozpočtovým balíkem by znamenala nevratný konec nadějím na jakoukoli pozitivní změnu. Naopak. Z jednoho školského socialismu by se rázem stalo 14 menších. Z jednoho jánošíkovského systému by se stalo 14 možná „jánošíkovštějších“ systémů. Klientelismem živené přerozdělovací procesy by na regionální úrovni dosáhly často obludných rozměrů.
Tento stav ani trend by nešlo zvrátit žádným „osvícenským“ zákonem. Ústava totiž neumožňuje centrální zásahy do pravomocí regionálních samospráv. A přesun kompetencí v rámci rozpočtového určení daní by mzdový rozpočet školství definitivně vyňal z pravomocí státu, a tím zakonzervoval hlavní příčinu stávajících problémů našeho školství.
Nevratnost této změny děsí
Snad nejostřejším Damoklovým mečem hrozící změny je její nevratnost. I kdyby se totiž nakrásně následně celý systém regionálního školství zhroutil (což by se jistě nestalo), žádná politická síla by nebyla ochotna otevřeně pojmenovat hlavní příčinu, natožpak sebevražedně navrhnout či prosadit proces navrácení zmíněných kompetencí zpět do rukou státu. Ergo kladívko – jakákoli změna systému financování by se stala utopií, a to definitivně.
Asi není třeba zdůrazňovat, že likvidace jednoho z posledních svorníků české vzdělávací soustavy by vedla ke zvětšování již nyní poměrně značných a viditelných mezikrajských rozdílů a představa 14 samostatných krajských školských systémů by pozvolna začala nabírat skutečné obrysy.
Proč nevěřím krajům
V první řadě je to přímá zkušenost s tříletou existencí krajských samospráv. Jednak jsou tu praktické kroky krajských samospráv – většinou pravicových regionálních politických reprezentací – které v mnohém předčí i nejšílenější sociálně inženýrské nápady ministra Škromacha.
Druhým varováním je sílící moc nové regionální vrstvy úřednické oligarchie, která v byrokratizaci školství vítězně soutěží i s renomovanými úřednickými ministerskými solitéry.
Třetí moment je však nejvážnější – totiž nevyzrálost regionálních politických scén, kdy příslušnost zastupitele k politické straně nemá často žádnou ideovou podstatu, ale naopak zcela pragmatický základ v úvaze „s touhle stranou se ke korytu dostanu nejjednodušeji“.
Proto nemůže téměř na žádném kraji vzniknout konsistentní školská politika, a proto bude nahrazována pověstnou „bramboračkou“ protichůdných přístupů, jejíž přísady a ochucovadla budou diktovány všudypřítomným regionálním klientelismem a odvozovány ad hoc od osobních či skupinových zájmů korýtkářů či aktuálně nejsilnějších lobbistických skupin.
Čekání na Godota
To však neznamená, že by snad na tom stát a ministerstvo školství byly lépe. Ani osoba paní ministryně Buzková, ani současné personální obsazení nejvyšších výkonných postů ve školské státní správě neopravňují kohokoli soudného k sebemenším nadějím. To rozhodně ne. Je však pravděpodobnější (byť jen o málo), že se na úrovni centra jednou najde „osvícenský“ politik spíše než 14 osvícenců na regionální politické scéně, schopných vzájemné dohody. Na scéně, která je navíc pověstná chronickou absencí politických osobností.
Doufejme…
…že v tomto případě zvítězí zájem státu, i když jeho skutečný motiv je na hony vzdálen skutečnému poslání veřejné správy. Doufejme, že snaha hlavních protagonistů myšlenky další decentralizace, jakkoli je možná některými z nich vedena upřímnou snahou vymanit se z vlivu neschopného státu, nenajde v Parlamentu větší opory. A na závěr doufejme, že si představitelé škol v Unii CZESHA uvědomí, jaké jsou skutečné zájmy škol, jaká je jejich osobní zodpovědnost a že budou s to napříště rozpoznat skutečný význam rozhodnutí, která hodlají učinit.
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat