Karel Hepner: Promarněná příležitost

Odborářská exhibice na necelé čtvrtině škol proběhla bez jakéhokoli výsledku. Ministryně Buzková ani vláda neprojevily sebemenší ochotu nasypat do mzdového rozpočtu školství nic byť jen vzdáleně připomínající šest či sedm miliard. Stávku nepodpořila ani veřejnost a prestiž učitelského povolání dostala další zásah. Jedno se však přece jen podařilo. Odborářský předseda byl častým cílem televizních kamer – a o to šlo odborům až v první řadě. Zájmu médií však mohli využít ředitelé škol a jejich asociace k otevření mnohem závažnějšího problému a ukázat na skutečné příčiny stavu našeho školství. Mám na mysli zejména devastující účinek současného systému odměňování učitelů a jeho dopady na kvalitu pedagogických sborů a výuky.

Nestalo se. Ředitelé škol tím opětovně potvrdili, že spíš než manažerská jen jim bližší role poslušných poslíčků školského úřednictva.

Jedenáctiprocentní ředitelé

Celý zhruba 40miliardový mzdový rozpočet regionálního školství lze rozdělit do dvou složek. Tou první jsou peníze, které jsou vypláceny učitelům tzv. nárokově dle věku a tarifních tabulek. Ředitel školy, tedy zaměstnavatel, zde nemá šanci cokoli ovlivnit. Naopak peníze z druhé hromádky může ředitel rozdělovat dle svého uvážení jako nenárokové platové složky v podobě odměn a osobního ohodnocení. Pomineme-li celkově nesmyslnou „tarifní filozofii“, za tragédii lze označit poměr těchto hromádek. V uplynulém roce byl totiž 89:11. A co hůř – tento podíl setrvale roste.

Zatímco management jakékoli soukromé společnosti musí zaměstnancům vyplatit toliko minimální mzdu, což je pouze necelých 39  % průměrné mzdy v ČR, ředitel školy je státním předpisem vázán z téměř 90  %. Při průměrném učitelském platu tak ředitel rozhoduje o zhruba 18 stovkách. Ani v tom však není svobodný. Jsou tu odbory, ve školství všudypřítomná sociální solidarita a atmosféra platové unifikace. Stručně řečeno, v personálním řízení školy je její ředitel většinou zbytečnou figurkou.

Největším spojencem odborů a socialistického státu jsou zřizovatelé

Tarifní systém stojí na věkovém automatu. Za ředitele školy – formálně plnokrevného právního subjektu – rozhodují ve mzdové oblasti o 9 z každých 10 korun čas a stát. Pokud by však bylo vzdělávání financováno skutečně na základě výkonových normativů (tj. žák = konkrétní suma peněz), měl by aktivní ředitel možnost z bažiny „socialisticky spravedlivého“ systému odměňování vyklouznout. Třeba tím, že omladí pedagogický sbor a rázem je procento nenárokových složek platu výrazně vyšší.

Jenže zde po bok státního úřednictva, socialistických politiků a odborářských bossů přispěchali zřizovatelé. Třímají v rukou bič mzdové inventury. Eventuální omlazení učitelského sboru (a snížení objemu nárokových platových složek) je přerozdělovacím systémem financování na úrovni krajů a obcí po zásluze potrestáno poklesem mzdového rozpočtu školy. Součet tarifů plus 10  %. Čím starší sbor, tím více peněz. Jak motivující!

Jak zmrazit reformy

Jak se zachová racionálně uvažující ředitel? Nechá přece učitelský sbor tiše stárnout. Jen tak si může zajistit rostoucí mzdový rozpočet. A nám rodičům a politikům, kteří to vše způsobují, nezbývá než údiv a nářek nad tím, že mladí do školství nepřicházejí. Z hlediska potřebné zásadní reformy obsahu vzdělávání není účinnějšího nástroje, jak zajistit, aby nebyla uvedena v život! Zelenou přece mají věkovití rutinéři. Zkrátka – mladí vpřed, staří na svá místa!

A pak jsou tu nové potřebné dovednosti absolventů škol. Mezi požadavky praxe již vesměs nedominuje schopnost vyjmenovat a zatřídit plže, mlže a hlavonožce, odrecitovat „jak lvové bijem o mříže“ či hlavní města subsaharských zemí. Pracovní a do jisté míry i životní úspěch je a bude podmíněn mj. jazykovou výbavou, informační gramotností a zručností využívat velmi se dynamicky rozvíjející informační technologie.

Nemají-li školy „ztratit stopu“, potřebují kvalitní učitele. Ruka trhu je však i zde nesmlouvavá a cena kvalitních učitelů cizích jazyků a informatiky nadprůměrná. A aby toho nebylo dost, tihle učitelé se rekrutují spíše z mladší části populace, kterou tarify doslova vyhání ze škol. Důsledek? Školy jsou na pracovním trhu soukromým společnostem pohříchu směšným konkurentem. Žákům a rodičům tedy nezbývá, než se spolehnout na sebe. Že by se škola dostávala tak trochu na vedlejší kolej doby?

Schizofrenie ministerstva školství …

Má tedy vůbec cenu hovořit o reformě vzdělávání, o nových potřebných kompetencích a změnách cílů i obsahu výuky na školách? Má, vážená paní ministryně Buzková, vůbec cenu nějakou reformu připravovat a druhým dechem podporovat zvyšování tarifů? Nejde o klasického politického kočkopsa a snahu ohlupovat veřejnost i pedagogy líbivou rádobyreformní rétorikou? Nebo je to pouze neschopnost domyslet elementární strategické souvislosti či neochota zamezit již letitému bujení komunistických myšlenek uvnitř nejvlivnější, tj. finanční a ekonomické části úřednického aparátu Vašeho Ministerstva školství?

… a krajů

Zatímco u socialistické vlády a ministryně školství lze očekávat jistou náklonnost k ideím dob nedávno minulých, v případě vesměs pravicově orientovaných krajských politických elit zůstává rozum vpravdě stát. Hypotézy příčin této politické schizofrenie mohou být několikeré:

1. Regionální politici nevěnují školství žádnou pozornost, školství je zajímá pouze jako rozpočtová položka či nástroj klientelistického přístupu k výkonu veřejné funkce.
2. Regionální politici jsou zcela neschopní domyslet souvislosti a jejich pozornost a intelekt jsou plně vytěžovány zejména regionálním politikařením.
3. Regionální politici jsou tak slabí, že nejsou s to ovládnout ani byrokratický aparát svých krajských úřadů, kterému jde „jánošíkovská“ filosofie přerozdělování pozoruhodně „k pleti“
4. Regionální politici jsou rozptýleni po politickém spektru spíše na principu, jak se co možná efektivně propracovat „ke korýtku“, než na základě jejich identifikace s ideovým a politickým programem příslušné politické strany.

Nejspíš jde o výslednici všech těchto faktorů. Jisté je, že kraje zklamaly a navzdory očekávání a halasné „pubertální“ rétorice se staly pouze účinnou poslušnou prodlouženou rukou socialistického státu a státní byrokracie.

A co ředitelé škol?

Vlastně nevím, proč se mi nakonec vybavili vesničané z filmu Sedm statečných. Ale uznejte, zní to až naivně optimisticky. Že si dovedete i vy představit školství bez tarifů?

Karel Hepner