Rámcový vzdělávací program, který se právě ověřuje na 54 základních školách, přináší kromě celé řady změn ve výuce také nová průřezová témata, např. Mediální výchova. Občanské sdružení AISIS zorganizovalo v uplynulém školním roce celostátní soutěž školních časopisů Freinet 2003. Přímo se tedy nabízí srovnání ideálu (RVP ZV) s realitou (školní časopisy).
Rámcový vzdělávací program doporučuje, aby se učitelé zaměřili na kritickou analýzu médií a tvorbu vlastního časopisu. V současnosti se oběma oblastem věnuje na školách minimální pozornost, nejlépe to dosvědčuje právě podoba časopisů zaslaných do soutěže Freinet 2003. Z šesti tisíc českých škol se soutěže zúčastnila pouze stovka. Žádný z časopisů nedodržel ani základní pravidla novinářské práce, většina přímo porušovala platné zákony, žáci takřka nezveřejňovali vlastní názory, to je obraz mediální výchovy na školách, kde se jí alespoň částečně věnují…
Vina samozřejmě neleží na žácích. Těžko mohou produkovat profesionální tiskoviny, když jim učitelé neřeknou, jak mají vypadat. Ani učitelé ovšem nemohou vědět, jak s žáky v tomto směru pracovat. Výuku mediální gramotnosti platné vzdělávací programy nepožadují a neexistují žádné didaktické materiály, které by mohli používat. Znalosti učitelů v oblasti médií se omezují na osobní čtenářskou, diváckou a posluchačskou zkušenost, případně na vlastní publikační činnost. Záleží jen na jejich zájmu, jak hluboko do dané problematiky proniknou. Už samotná skutečnost, že se pustili do tvorby časopisu, je jasným důkazem jejich velkého pedagogického nadšení. Škoda, že častokrát nejdou dále a nevyučují vytváření časopisu stejně profesionálně jako u běžných předmětů. Amatérské nadšení totiž může i uškodit.
Podle Komenského by měla být škola dílnou lidskosti. Proto není dobré, když žáci pod dohledem učitele cíleně porušují zákony nebo normy chování. Při tvorbě školních časopisů se nejčastěji nerespektuje zákon autorský. Redaktoři běžně kradou cizí díla (především kreslené vtipy a různé soutěže zveřejněné v komerčních médiích, někdy i texty). Zřejmě jde o „zlozvyk“ osvojený při špatné práci s internetem, kdy děti běžně stahují referáty a čtenářské deníky a vydávají je za svou práci…
Ještě častěji porušují normy novinářské práce popsané v profesním etickém kodexu Syndikátu novinářů ČR. Například zveřejňují anonymní texty, nepodepisují se svým jménem, ale pouze přezdívkami atd. Při tvorbě školního časopisu si tak osvojují, že nemusejí odpovídat za své činy. I tady může být vzorem špatný stav komerčních médií, se kterými přicházejí běžně do styku (podle nejnovějších výzkumů čtou děti z 80 % právě časopisy).
Velmi malý prostor je věnován vyjadřování vlastních názorů žáků. Proč tomu tak je, nelze z časopisů zjistit. Možností může být celá škála – o jejich názory nikdo nestojí ani v dalších předmětech, žáci mají strach kriticky se vyjadřovat k dění kolem sebe, žáci nemají potřebu sdělovat svůj pohled na svět, ve škole vládne cenzura nebo skryté formy perzekuce redaktorů i učitelů, kteří časopis vedou. Svoboda slova je základním výdobytkem demokratické společnosti a zaručuje ji ústava. Média jsou prostředníkem, kterým se může tato svoboda efektivně uskutečňovat. Je smutné, že na našich školách je tato základní svoboda pouhou popelkou…
Je evidentní, že v oblasti mediální výchovy jsme na samém začátku. V současnosti stojíme před rozhodnutím – počkat několik let až vstoupí RVP v platnost, nebo začít učit mediální výchovu hned. Tak jako tak jsme za západními zeměmi pozadu o několik desítek let.
Internetové zdroje:
Mediální výchova do škol – www.eucebnice.cz
Mediální rozcestník – www.fekar.cz
Radek Sárközi
0 komentářů:
Okomentovat