V posledním díle vzdělávacího seriálu o virtuální realitě médií se zastavíme o otázky, zda jsou novináři hlídací psi demokracie, nebo hyeny a jak funguje cenzura.
Média v demokratické společnosti
Cílem médií v demokratické společnosti je vydělávání peněz svým majitelům. Jde tedy o podnikání jako kterékoli jiné. Samotní novináři ovšem vidí svou roli mnohem vznešeněji a považují se za hlídací psy demokracie. Čeští demokratičtí politikové ovšem vidí novináře trochu jinak, a proto je častují výrazy typu „no comment“ a „hyeny“. Kde je pravda? Uprostřed? Nebo někde jinde?
Bohužel nemáme žádné důkazy, že by novináři někdy demokracii uhlídali, totalitní zloději byli většinou úspěšnější… Čest patří všem žurnalistům, kteří nehledí pouze na to, jak rychle a s vynaložením co nejmenší námahy vydělat peníze, ale berou své povolání jako poslání. Bohužel tento postoj není v Čechách příliš rozšířený v žádné profesi…
Pokud pravidelně sledujete masová média, možná jste si všimli, že novináři mají určitá privilegia. Na rozdíl od běžných občanů totiž dostávají odpovědi na otázky, které kladou politikům. S novinářem v zádech vám úředníci ochotně vyjdou vstříc a spor, který se táhne několik let, je náhle vyřešen. Reklamace uznána, podvodník se kaje a ochotně vrací ukradené peníze. Někteří spoluobčané jsou ale tak zhýralí a stádium jejich mravního rozkladu je už natolik pokročilé, že jejich hroší kůži neprokousne ani ten nejlepší novinář…
Privilegium, které jsem právě popsal, vychází z přirozeného strachu před ostudou. V soukromí vám politik nebo podvodník klidně odsekne nebo se s vámi vůbec nebude bavit. Jakmile je u jednání kamera, přirozenost jde stranou, situace se mění v oficiální a většina lidí se snaží, aby jejich mediální obraz byl pozitivní. Zveřejnění je často horší než samotný zločin. Kauzy, které se nepřetřásají v médiích, vlastně neexistují.
Právě v tom vidím největší sílu televize i novin. Masová média činí problémy viditelnějšími – a takové problémy je třeba řešit nebo k nim alespoň zaujímat stanoviska. Dá se říci, že média tu působí jako určitý katalyzátor, který urychluje změny ve společnosti. Úplně postačí, když poskytnou prostor pro střetávání různých názorů a zájmů.
Čím nestrannější médium je a čím více odolává mocenským, ekonomickým, politickým a mnohým dalším tlakům, tím je důležitější pro rozvoj demokracie a občanské společnosti. Jmenované tlaky ale bývají příliš silné, a proto jim podléhá řada novinářů i celých médií.
Média v totalitní společnosti
V totalitních společnostech bývá tato funkce médií cíleně omezována. Svoboda slova je potlačena, o problémech se veřejně nemluví, a tudíž vlastně nejsou a neřeší se. Prostor má pouze oficiální ideologie a ostatní projevy jsou cenzurovány. Kontrola médií je jediná cesta, jak totalitu udržet, a jejich ovládnutí, jak totalitu prosadit.
Základem totalitní vlády nad médii je cenzura. Ta měla v historii nejrůznější podoby. Už ve starověkém Egyptě bylo zpětně vymazáno jméno faraona Achnatona ze všech nápisů, protože tento „odpadlík“ neúspěšně prosazoval víru v nového boha Atona. Ve středověku zase církev tvrdě zasahovala proti heretikům, např. husitům, kteří si vykládali křesťanství po svém a chtěli se při svatém přijímání trochu napít. Středověká cenzura šla až tak daleko, že zakazovala lidem vlastnit Bibli – základní náboženskou knihu, aby si ji nemohli vykládat po svém. Povolený byl pouze oficiální výklad speciálně vyškolených kněží.
Nacisté i komunisté velmi dobře věděli, že moc médií je ohromná. Kromě tisku a fotografie využívali k manipulování veřejností také rozhlas, film a později i televizi. Zdá se skoro neuvěřitelné, že naprosto ovládli původně demokratická média a že je tak dlouho udrželi pod kontrolou. V současné době internetu, kopírek a mobilních telefonů by to bylo o mnoho těžší, ale v Číně a dalších totalitních zemích se to stále daří.
Kontrola médií byla samozřejmě velmi drahá. Spočívala v zestátnění hromadných sdělovacích prostředků, zrušení nepohodlných novin a časopisů (po únoru 1948 bylo v Čechách zrušeno 570 titulů a s nástupem normalizace 156 tiskovin), personálních změnách v redakcích (masivní přísun prověřených komunistů a agentů StB), přísné regulaci trhu (nové časopisy vznikaly z nařízení ÚV KSČ nebo s jeho souhlasem) a dodatečné (retuše fotografií, vyřazování publikací z knihoven) i předběžné cenzuře (v dobách normalizace ji měla na starost samostatná instituce – Český úřad pro tisk a informace). Obdobné zásahy byly prováděny i v rádiích, televizích a filmových studiích. Rušeno bylo i zahraniční vysílání rozhlasu (Svobodná Evropa, Hlas Ameriky) a televize, pod přísnou kontrolou byl dovoz filmů. Disidenti vydávající nezávislé samizdatové tiskoviny byli pronásledováni a vězněni.
Pro ilustraci uvádím stručnou ukázku z jednoho cenzorského materiálu. Výše zmíněný ČÚTI vydal v roce 1970 následující pokyny pro sdělovací prostředky:
5.1. 70 V souvislosti s výročím smrti Jana Palacha neuveřejňovat žádné informace
16.1. 70 Nepublikovat žádné informace o průběhu a závěru pěvecké soutěže Zlatý slavík 1969
1.7. 70 Zákaz publikování článků a materiálů s erotickou tematikou a propagace stylu života extrémistických skupin mládeže (život hippies, sex, používání drog, extrémní móda apod.)
Cenzura a demokracie
S pokusy o cenzuru se setkáváme i v demokratických společnostech. Např. u nás existovaly v meziválečné době snahy omezit publikování názorů extremistických skupin (fašistů) a fungovala zde mravnostní cenzura. Díky ní nemohly vyjít určité pasáže překladu Lautréamontových Zpěvů Maldororových (v Belgii vyšla kniha bez zásahů už v roce 1869) a kněz Jakub Deml nemohl zveřejnit následující pasáž Zapomenutého světla:
Přítel Karel Veselý, pokladník Živnostenské banky v Karlových Varech, ze všech lidí světa mně nejmilejší člověk, poněvadž miluje Dalmácii a moře jako já a poněvadž miluje svou dceru Maryon, moji budoucí milenku, až budu v hrobě, neboť já věřím v život věčný a vím, že všechna stehna z hrobu povstanou a mezi nimi také dvě stehna, která jsem toužil líbati a Bůh mi je přiřkne, poněvadž je spravedlivý a moje věčná blaženost bude pozůstávati v tom, že se mně na věky dovolí líbati tato dvě stehna, docela nahoře, docela u kořenů, poněvadž jsem básník a katolický kněz a prokletý člověk.
Ostatně propagace extremistických hnutí je zakázána i dnes (např. komunismu…) a pornografie je přísně regulována (najdete ji pouze v novinových stáncích ve výšce dětských očí…). Neexistuje ovšem žádný oficiální centrální úřad, který by se cenzurou zabýval. Zvyk je ale železná košile, a proto zůstává řada informací tajných nebo se za ně musí zaplatit (100 Kč za každou započatou čtvrthodinu práce úředníka, který je placen z našich daní…). Umožňují to zákony o utajovaných skutečnostech a svobodném přístupu k informacím.
Školní časopis mezi demokracií a totalitou
Opět nechci podávat konkrétní návod, jak mají učitelé s výše uvedenými informacemi zacházet. Zkuste si ale odpovědět na následující otázky: Mohou žáci svobodně vyjádřit svůj názor na problémy ve škole? Co se stane, když to udělají? Přijdou sankce, nechá se vše vyšumět, nebo se zveřejněný problém začne řešit? Je vaše škola školou demokracie nebo totality?
Doporučené zdroje
- Deml, Jakub: Zapomenuté světlo. (http://www.ceskaliteratura.cz/texty/deml.htm)
- Kaplan, Tomášek: O cenzuře v Československu v letech 1945-1956. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1994.
- Katalog výstavy Dějiny českého novinářství a českých novinářských spolků.
- Kosatík, Pavel: Ferdinand Peroutka, Pozdější život (1938-1978). Paseka, Praha 2001.
Radek Sárközi
0 komentářů:
Okomentovat