Používáte na škole komerční software? Máte v pořádku všechny zakoupené licence? Nezapomněli jste na některý počítač? Víte, co znamená VUP, CUP a CAL? Podívejme se na problematiku licencí z pozice školního informatika.
Nemá cenu vést debatu o legálnosti softwaru. Můžeme si myslet o programátorech a jejich marketingových manažerech co chceme, můžeme nesouhlasit s jejich cenovou politikou, ale žijeme v demokratickém státě a musíme dodržovat zákony. I když s nimi třeba nesouhlasíme. Proto dopředu zavrhuji diskusi na téma, zda software na školách legalizovat či ne a spíše přejdu rovnou k otázce „Jak se lehce stát majitelem legálního softwaru?“
Kdyby mi někdo tuto otázku položil před tím, než jsem začal pracovat ve školství a než jsem se seznámil s licenční politikou pro školy některých firem, tak bych se asi nechápavě usmál. Když mi tuto otázku položí někdo dnes, tak hned nasadím značně acidní výraz.
Řada firem pochopila, že k úspěšnému rozšíření jejich softwaru může školství velmi dobře přispět. Pokud se někdo naučí pracovat s konkrétním programem, pak jej bude s velkou pravděpodobností prosazovat a požadovat i v budoucnosti. Většina producentů softwaru proto nabízí pro školy speciální licenční politiku, která umožňuje nakupovat programy za zvýhodněné ceny.
Svět však není jednoduchý – výrobců programového vybavení je mnoho, nové verze programů se vyvíjejí neuvěřitelným tempem a mnoho produktů má několik souběžných verzí (např. pro různé operační systémy). Každá firma se také snaží nějak zvýhodnit majitele starších verzí. Pokud nerozumíte anglickým termínům jako demo, upgrade, update, shareware či pack, nemáte šanci touto „exotickou scenérií“ prosurfovat.
Kdo zodpovídá za software u vás?
Víte, kdo má správu licencí na vaší škole na starosti? Pokud nikdo nebo hospodářka, pak si buďte jisti, že máte problém (tedy pokud používáte nějaký komerční software). Přestože tato paní mívá smysl pro pořádek, nemůžeme po ní chtít, aby rozuměla výše zmíněné terminologii, orientovala se v informačních technologiích a ještě hlídala všechny počítače na škole. Někdo to ale dělat musí!
Vezměme si jako příklad největšího dodavatele programového vybavení na našich školách – firmu Microsoft. Pochybuji, že existuje škola, která by neměla na některém ze svých strojů jejich produkty. Když jsem poprvé spatřil ceník projektu „Select pro vzdělávání“, tak jsem jej vůbec nepochopil. Když jsem se prokousal nesmírným množstvím zkratek (pro ukázku: CUP, VUP, Svr Trmnl, CAL, MVL), tak jsem zase nechápal, jak zjistit, které programy v souladu s licenčním ujednáním škola již zakoupila. Některá prováděcí střediska totiž v minulosti nedodávala žádná potvrzení o legálním nabytí, a tak dnes za ně musí tuto funkci suplovat dodací faktura. Dovedete si jistě představit, s jakým strachem v očích říkáte své hospodářce, že potřebujete všechny faktury za posledních pět let, které mají co dočinění s počítači. Aby toho nebylo málo, tak některé počítače byly dodávány s tzv. OEM softwarem, ale ve faktuře o tom nemusí být zmínka (v takovém případě by měl existovat certifikát dodaný s počítačem - přeji úspěšné pátrání).
Než se vám vůbec podaří sehnat všechny potřebné dokumenty, uběhne nejeden pracovní den (záleží na velikosti školy, počtu počítačů a vaší vytrvalosti).
Užitečné weby
Asi nejlépe zpracované informace o programu MS Select pro školství naleznete na stránkách EduNetu. Problém celého Edunetu je bohužel v tom, že informace jsou často mírně zastaralé. Kontakty na prováděcí střediska Selectu jsou uvedeny na příslušných stránkách Microsoftu.
Já jsem si s naším dodavatelem vyměnil osm dlouhých mailů a uskutečnil asi pět telefonátů, než jsem pochopil všechny principy a hlavně našel východisko z licenčních nestandardních situací, ve kterých se naše škola omylem ocitla. Mezi nejčastější mýty patří tvrzení, že k nabytí legálního softwaru stačí objednat příslušný nosič CD a že k provozování serveru stačí licence na jeho operační systém.
Pokud se budete chtít dovědět o legalizaci softwaru více, můžete tak učinit na stránkách často kritizované Business Software Alliance. Jiné, velmi informativní stránky s právní poradnou k tomuto tématu vytvořilo občanské sdružení Zastudena.cz.
Zachrání nás CRM?
Ve všech větších firmách se teď mluví o novém marketingovém přístupu, který je v angličtině nazýván CRM – Customer Relationship Management (řízení vztahů se zákazníky). Přístup vychází z faktu, že firma, která se zákazníkem komunikuje skrze více zaměstnanců, většinou nemá ucelený pohled na historii vztahu s příslušným klientem. Cílem CRM je integrovat veškeré komunikační kanály vztahu se zákazníkem a zaznamenávat informace o tomto vztahu. Všichni zaměstnanci pak mají možnost přístupu k těmto informacím, které mohou značně zjednodušit komunikaci s klientem. Detailní analýzy shromážděných informací pak mohou mít velkou vypovídací hodnotu o potřebách klienta.
Nevím, jestli je potřeba zavádění CRM propagována pouze vývojovými společnostmi poskytujícími příslušný software a know-how. Dovedu si ale velmi dobře představit, že kdyby příslušná prováděcí střediska Selectu používala podobnou analýzu na výše popsaných principech, musela by dojít k jasným závěrům, co která škola potřebuje a co jí nabídnout. Musí být například jasné, že pokud od konkrétního střediska škola zakupuje software již několik let, vlastní třicet licencí na připojení klientských stanic k Windows serveru a licenci na tento server si nikdy neobjednala, že jde o administrativní chybu. Nebo záměr. V obou případech však může být pro příslušné středisko výhodné na tento nedostatek školu upozornit.
Asi nezachrání - a když, tak ne hned
Abych však zůstal při zemi – pokud hodláme na škole používat komerční software, patrně nám nezbude nic jiného, nežli velmi pečlivě sledovat licenční politiku příslušné firmy a řídit se jejími pokyny. U velkých nadnárodních firem pak musíme spoléhat buď na zdravý rozum, nebo na sílu lobbistů, kteří budou schopni vyvíjet tlaky na zjednodušení licenční politiky. Nechce se mi věřit, že by některé firmy chtěly těžit z neprůhlednosti jejich licenčního systému.
Ondřej Neumajer
0 komentářů:
Okomentovat