Na českých školách se šíří rozladění. Zároveň se zvýšením mzdových tarifů totiž učitelům často snížili osobní ohodnocení a odměny. Ministerští úředníci dávají vše za vinu ředitelům, kteří prý jen neumí hospodařit. Přitom problém leží někde úplně jinde.
První měsíce roku jsou vždy pro všechny školy dobou netrpělivého očekávání, jaký rozpočet zřizovatelé a krajské administrativní orgány porodí a jak silné budou porodní bolesti. Záměrně neříkám, že bolesti vyvolává ministerstvo, neboť to v podstatě jen stanovilo program, s nímž lze s určitými výhradami souhlasit. Přesto mnohé školy trpí nedostatkem. A zdaleka to není jen celkovým objemem prostředků, které jsou k dispozici, ale spíš způsobem jejich přerozdělování.
Na školách každým rokem ubývá dětí a učitelé stárnou. Se stářím sboru pak přichází vyšší nárok na tarifní odměnu. Přestože přidělování prostředků v zásadě funguje, nakonec některé školy zjišťují, že nedostaly objem financí podle počtu dětí, ale spíše podle toho, jak starý mají učitelský sbor.
Není se co divit, že ministerstvo prohlašuje: není důvod krátit osobní hodnocení. Z ministerského hlediska tomu opravdu tak není, protože zprůměrované hodnoty budou naplněny tak jako tak a census přinese pozitivní výsledky. Realita ve školách je ale poněkud jiná. Když odhlédneme od kolísání dětí v jednotlivých ročnících, tak region opravdu dostane prostředky loňského roku navýšené o 11,2 % se striktní úpravou na počet dětí. To je v pořádku. Pak ale začne ono přerozdělování. A najednou se stane, že škola, kde je tradičně dostatek žáků, dostane prostředků méně, než je normativ. Protože se to ale opakuje každý rok, tak se vlastně opět nic neděje, normativ je pro kočku a bývalý ŠÚ či jeho nástupnické organizace si rozdělí peníze, jak chtějí.
Ředitel si pak může přepočítávat rozvahy třeba každý měsíc. Může neměnit rozsah osobního hodnocení v jednotlivých měsících, přesto musí do celkového objemu sáhnout, protože mu to prostě nevyjde. Tady už nejde o proklamace, taková je realita. Když přežívají školy s 15 žáky ve třídě, přestože v jejich docházkovém okolí je dalších pět škol nenaplněných, je docela snadno pochopitelné, že prostě a jednoduše prostředky pro velké školy chybí. Je proto neomaleností ministerstva tvrdit, že chyba je zcela zásadně v ředitelích. Tak tomu opravdu není.
Základní chyba je v rozpolcenosti financování školy. Zřizovatel platí budovu, odkudsi přicházejí peníze na platy a zřizovatel příliš nemůže do spousty věcí mluvit. Než se mu podaří udělat kroky nutné k ekonomické stabilizaci, uběhne několik let. Pak se zastupitelstvo vymění. A začínáme zase od začátku. Schopné školy dostávají poměrově stálé méně a méně, protože díky počtu dětí dostávají pořád dost. A ty “špatné” školy, kam nikdo nechce, musí logicky dostávat až o 15 % nad hranici rozpočtu, neboť by jinak nepřežily. Situace by totiž jinak mohla znamenat, že si pracovníci referátu budou muset pálit kůži. Někde zbývá i na příplatky na rozšířenou výuku, zatímco jinde nedostane renomovaná škola ani 90 % normativu. Zvláštní.
Jedinou cestou je vytvořit jednotný tok financí. Zřizovatel musí školskou politiku obvodu formovat a předurčovat. Když bude jeho školská síť odpovídat potřebám, pak zcela jistě bude moci ministerstvo spokojeně tvrdit, že není důvodu diskutovat o tom, proč ředitelé nedodrželi osobní hodnocení z posledních měsíců roku. Za stávající situace jsou to ale virtuální iluze.
Všichni ředitelé chápou, že učitelé stárnou; pochopí i to, že určitá solidarita v rámci obvodu či regionu musí existovat; že je nutné vytvořit rezervu pro starší sbory a i rezervy na nenadálé události. Zcela určitě ale existují určité hranice a míra slušnosti.
V nynější situaci musí ředitele (ale hlavně jejich pedagogické sbory) notně rozpálit plamenná slova, která se objevila v minulém čísle Učitelských novin. Ministerští úředníci tvrdí, jak jsou vlastně ti ředitelé neschopní, že si prostředky šetří a že s nimi neumí hospodařit. Při objektivním šetření by však podobná tvrzení zdaleka neobstála.
Vladimír Veselý
0 komentářů:
Okomentovat