– říká Bohumil Janyš, ředitel Národního ústavu odborného vzdělávání v rozhovoru pro Českou školu. Také odbornému školství se nevyhýbají současné i plánované změny, oproti jiným oblastem však je na veřejnosti mnohem méně diskutované. Přitom témat by bylo na několik interview.
Celé řadě kantorů je Bílá kniha sympatická především v tom, že chápe budoucí změny ve školství jako postupný a dlouhodobý proces, který nelze urychlit či vynutit. V materiálu se říká: “jen postupně budeme nacházet optimum”. Co je však optimum v oblasti odborného vzdělávání?
Otázka optima je v odborném školství mimořádně citlivou záležitostí, protože obsah a cíle odborného školství jsou vždycky otázkou řady kompromisů mezi požadavky trhu práce, který by chtěl maximální přípravu absolventů odborných škol, vzdělávací politikou státu, který má zase zájem na jejich maximálním všeobecném vzdělání. Optimum je v tomto případě jistou konsenzuální rovinou, na které se obě tyto strany musí potom shodnout.
V Bílé knize se říká, že střední vzdělávání dosud uskutečňované ve třech stále relativně oddělených proudech zcela nevyhovuje novým potřebám. Cílem je vytvořit otevřený a transparentní systém středoškolského vzdělávání, který bude zahrnovat vzájemně prostupné či na sebe navazující vzdělávací programy s různým podílem všeobecné a odborné i teoretické a praktické složky vzdělávání. To ovšem není koncepce na pět let, ale na deset let.
Vlastně už v prvé otázce zaznělo, že je to dlouhodobý proces rozpracovaný nejméně na deset let. A nejen to, je to dokonce zásah do vědomí lidí ve školství, ve kterém jsou často až příliš zažité jednotlivé struktury, a to nejen ve vědomí rodičů, ale i ve školách u učitelů, kterým se jen nerado opouští zaběhnutá praxe. Vlastně už dříve jsme se pokusili o celou řadu kroků, které byly v podstatě předstupněm reformy sekundárního vzdělávání. Nutné je uvést například programy Phare, které se pohybovaly mezi učňovským školstvím a středním odborným vzděláváním, v současné době pak zejména lyceální programy, které zase mají tvořit jakýsi spojovací článek mezi gymnaziálním a odborným vzděláváním. Vzdělávací programy dnešních lyceí jsou odzkoušeny předchozí čtyřletou praxí a do jisté míry se stále potýkaly s problémy ministerské administrativy, která řešila problém, zda je možné takové programy pustit do života, a vlastně dodnes se nestaly běžnou součástí sekundárního vzdělávání. Přitom je to vlastně zcela logická náhrada nerealizovaných reálek.
Navrhovaná strategie vzdělávání vychází z nového pojetí vzdělávání a nového fungování vzdělávacího systému. Všechno bude nové, chybí jen noví učitelé. Jaký je, podle vás, stav učitelských sborů na středních odborných školách?
Formálně, statisticky vzato, jsou většinou kvalifikované, ale je to formální kvalifikace. Dobrým učitelem ještě není učitel, který absolvoval příslušný počet ročníků studia. Stárnutí pedagogických sborů se však netýká jen situace v jednotlivých středních odborných školách, týká se i našeho ústavu. Tuto otázku jsem mimochodem včera otevřel i při jednání na vedení ministerstva školství, protože jak můžeme získat ty nejlepší kantory pro to, aby dělali metodiky nebo vědu a výzkum, když nejsme schopni je dostatečně zaplatit. Ta samá situace je vlastně na většině středních škol, které mají výrazné problémy získat a dostatečně ohodnotit nastupující kantory.
Navrhovaná strategie vzdělávání je stejně tak založena na propojení záměru státu s iniciativou učitelů a škol, které tak společně povedou k uvolnění vnitřních zdrojů vzdělávacího systému. Abych se přiznal, dost dobře nechápu, které vnitřní zdroje vzdělávacího systému jsou nevyužity, vy ano?
Jako dlouholetý kantor mohu říci, že potenciál učitelů je daleko větší, než jak je doposud využíván. Učitelé byli většinou zatlačováni direktivními formami řízení do relativně pasivní úlohy jakýchsi vykonavatelů nějakých vzdělávacích programů. Ale já si myslím, že současný trend, který směřuje k dvoustupňovému kurikulu, kdy stát stanoví jen jakýsi základ vzdělávání, a ponechá daleko větší prostor učitelům a školám, by měl uvolnit velký prostor právě pro iniciativu kantorů.
Po dlouhé době se opět hovoří o rozvoji výzkumné a vývojové základny. Jak se tato idea dotkne vašeho ústavu například v průběhu dalších pěti let?
Trend jsem už naznačil v předchozí odpovědi. Dochází k jistému rozevírání nůžek mezi špatně placenou sférou učitelů a mezi vědou a pedagogickým výzkumem. Pracovníků našeho ústavu se například zvýšení tarifních mezd, které je určeno výhradně pedagogickým pracovníkům, netýká. To je jeden z mnoha limitujících faktorů vědy a výzkumu a netýká se pochopitelně jen našeho ústavu. V ústavu máme například tři docenty, osm pracovníků, kteří mají nejvyšší vědeckotechnickou atestaci. Ti všichni mohou být zařazeni do desáté či jedenácté platové třídy, nic jiného koneckonců není. A samozřejmě při osobním hodnocení, které nám bylo ministerstvem školství přiděleno ve výši osmi procent, se v těchto podmínkách příliš náročná věda dělat nedá. S tím je pochopitelně spojen i problém, že lidé, kteří v těchto podmínkách delší dobu žijí, si už zvykli na tento přístup k výzkumu. Bezesporu zvládli rutinu výzkumu, ale na druhé straně jsou často nuceni si najít cesty, aby si zvýšili finanční příjem formou zapojení do různých grantových úkolů. S tím je pochopitelně spojeno daleko více úsilí a velmi náročné práce navíc, ale hlavně to neotvírá prostor pro přijetí mladých lidí.
Každý nový ministr či náměstek, v jehož kompetenci byly výzkumné ústavy, uvažoval vždy o jejich zrušení či alespoň sloučení do jednoho celku. Myslíte si, že se situace již změnila?
Já si opravdu myslím, že poprvé po několika letech se tato otázka neobjevila na pořadu jednání. Říkám to poprvé proto, že předchozí náměstek Roupec ještě v loňském roce se pokoušel přebudovat ústavy na jakési agentury a při redukci již tak sníženého stavu pracovníků přejít na zlomkový stav. Skutečně je to poprvé, po příchodu náměstka Müllnera, který se dlouho pohybuje v oblasti školské politiky a je dobře seznámen s činností těchto ústavů a jejich funkcí, kdy se neobjevily stresující věci. Po dobu deseti letech v čele tohoto ústavu jsem vlastně odolával snahám osmi náměstků ministra školství o zrušení tohoto ústavu, a poprvé po deseti letech jsem s touto snahou dnes nesetkal.
V Bílé knize se ovšem opět hovoří restrukturalizaci a posílení výzkumných a vývojových pracovišť MŠMT. Má se racionalizovat funkce a zaměření výzkumu a vývoje v rámci rezortu a průběžně hodnotit výsledky a efektivitu jejich činností. Jak se tento trend dotkne vašeho ústavu?
Já bych byl strašně rád, abychom se do téhle roviny konečně dostali. Samozřejmě to vyžaduje určité personální posílení, které dnes není v žádném případě na pořadu dne, ale myslím si, že tento trend je nutné otevřít několika směry. Především je to uplatnění absolventů středních odborných škol na trhu práce. To je jeden z významných motivů, který by měl výzkumné činnosti posílit. Myslím si, že nemáme na základní výzkum, ale aplikovaný výzkum jsme schopni uskutečňovat na velmi dobré evropské úrovni. Pochopitelně při splnění některých podmínek, které by se neměly neustále měnit.
Postupně se mění zaměření středních odborných škol, které by se měly vzájemně přibližovat až integrovat. Odborné vzdělávání se na druhé straně dost zevšeobecňuje a mezi gymnázii se naopak objevuje výrazná profilace. Znamená to, že na gymnáziích budou zase zavedeny v jisté podobě základy výroby a odborné přípravy? To byla taková hezká vymoženost, kdy gymnazisté chodili do výroby, že?
To je proces, kterému bychom za každou cenu chtěli zabránit, a myslím si, že by to bylo skutečné neštěstí. Posílení profesionální orientace bych viděl spíše v tom, co hýbe světem a tou je obecně odborná příprava. To se týká nejen průmyslovek, ale do určité míry se to bude týkat i gymnázií. Žáci těchto by měli být schopni své poznatky aplikovat v širším kontextu vědních či odborných disciplín. Rozhodně je nutné se vyhnout nějaké úzce pojaté odborné přípravě, která je vytržena z kontextu celkového odborného vzdělávání.
Na druhé straně se všeobecně vzdělávací programy stále více posilují i na středních odborných školách. Budou ale žáci těchto škol na tom dobře i po odborné stránce?
Hledání této rovnováhy - to je věčné dilema našeho školství. Myslím si, že někdy se už dostáváme za hranice únosných mezí, kdy se odborná příprava může do tohoto procesu vejít, a to se týká jak žáků, tak i škol, stejně jako jednotlivých vzdělávacích programů. Zde se stává pravidlem, že má-li náročné odborné vzdělávání splňovat všechny požadavky, má také i o rok delší program odborné přípravy. Podobný trend můžeme vidět například nejen v Polsku, ale i v dalším zemích, které inklinují spíše k dvanáctiletému vzdělávání. U nás ovšem na to nejsou prozatím podmínky, ani vhodný prostor k diskuzi, protože tento způsob vzdělávání naráží na nedostatek finančních prostředků.
Současný vývoj v odborné přípravě postupně směřuje k modulovému uspořádání vzdělávacích programů. Vzdělávací programy budou tvořeny moduly chápanými jako prvky stavebnice, z nichž bude možno vytvářet různorodé sestavy. Kdy ale takové modulové vzdělávací programy spatří světlo světa?
To je nesporně záležitost, která se bude vyvíjet velmi pomalu. Napřed bude nutné si srovnat v hlavě modulové přístupy v primárním vzdělávání. Zde je totiž dvojí výklad. Modul jako uzavřený cyklus vzdělávání v britském pojetí, kde je certifikován každý modul, který žák absolvuje. Druhým typem je pak modulové vzdělávání na principu stavebnice, kde žák si jeho pomocí vytváří vlastní vzdělávací cestu. V primárním vzdělávání by měl být aplikován patrně druhý typ modulového uspořádání, protože my nejsme země, která má tradice, dostatek chuti, ani odvahy certifikovat každý krok žáka na jeho cestě za vzděláním. Prvé pojetí izolovaných modulů bude zase naopak dominovat v celoživotním vzdělávání, při nástavbovém studiu.
V současné době až 65 % absolventů učebních oborů vůbec nevstoupí v průběhu přípravy do pracovního prostředí a nemá tudíž o něm reálnou představu. Myslíte si, že státní či soukromé podniky by měly být nějakým způsobem zvýhodněny, jestliže se budou podílet na odborné praxi žáků středních škol?
Tuto otázku považuji za nejzávažnější problém, který na školství teprve čeká. To je skutečně obrovský problém. Většina podniků se odborné přípravy žáků nejprve zřekla, protože na tuto oblast jim došly peníze, z části také ztratily zájem a nyní zjišťují, že řada z nich neprosperuje, protože nemají odborně připravené zaměstnance. Teprve v poslední době si podniky pomalu začínají tuto situaci uvědomovat. Zejména podniky se zahraniční účastí, například mladoboleslavská Škodovka, Siemens, zahraniční supermarkety, ale i některé naše domácí podniky jako Chemické závody v Litvínově, si začínají programově připravovat nové zaměstnance. Většina z nich pochopitelně trvá na tom, aby absolventi byli v těchto podnicích řadu let zaměstnáni, což jim naše zákony na druhé straně nejsou schopny garantovat. A právě tady je obrovský komplex nedořešených problémů. O motivaci podniků v odborné přípravě žáků se hovoří už deset let. Uvažovalo se o daňových asignacích, ale i o daňovém systému, který by zvýhodňoval zaměstnavatele participující na odborné přípravě žáků, ale celkově je tento problém stále na počátku nějakého systémového řešení.
Bílá kniha si klade za cíl zvyšovat podíl populace dosahující úplné střední vzdělání s maturitou až na 75 % populačního ročníku. Současně je snaha o rozšíření nástavbového studia pro absolventy učebních oborů až na 30 %. Jak ale stát bude podporovat řemeslné obory, které daleko více oceňovány daleko více v zahraničí než u nás?
Řemeslné obory v zahraničí stojí co do prestiže daleko výše než řada ostatních profesí. Chápu to jako jedno ze smutných dědictví minulého režimu, který pěstoval dělnickou třídu a tím vlastně vytvářel nejen antipatie k řemeslné výrobě, ale odstranil jakékoliv soukromé podnikání a funkci mistrů řemesel, které byly s touto řemeslnou výrobou spojeny. Řemesla ztratila díky komunalizaci především úctu a co je horšího mám pocit, že současně došlo k ztrátě odpovědnosti k vlastní práci řemeslníků. Myslím si, že to bude hodně dlouho trvat než dojde ke změně v chápání řemesel, kde každý nese nejen odpovědnost za svou práci, ale zejména nese na trh své poctivé jméno, které je spojováno s jeho prací. Některé kroky podniká už například Hospodářská komora s pomocí Akademie řemesel, které se snaží uvést do života mistrovské zkoušky. To by měl být alespoň částečný pokus o návrat k dobrému chápání úlohy řemeslníků v našem životě.
Dnešní situace je ale do jisté komplikována změnou zřizovatelské funkce středních odborných škol, které přešly na kraje. Ve hře je stále otázka optimalizace sítě škol ve prospěch integrovaných škol Před několika lety ale naopak byla vedena snaha rušit školy, které nabízely obor kuchař číšník a na druhé straně strojírenské obory.
To jsou do jisté míry dva pohledy. Přiznám se, že se mi příliš nelíbí, když střední školy připravují současně kuchaře, švadleny a zámečníky, přestože na střední škole pro to není dobré technické zázemí. Na druhé straně bych strašně moc byl proto, aby integrované školy poskytovaly velmi široké spektrum odborné přípravy od učňovských škol až po vyšší odborné vzdělávání, když pro to mají dobré odborné zázemí. Já jsem ovšem přesvědčen, že kraje budou schopny tuto situaci vyřešit daleko efektivněji než státní orgány na úrovni ministerstev, protože mají těmto problémům daleko blíže.
Školský systém se podle předlohy školského zákona zase vrací k nástavbovému studiu. Bude nástavbové studium bezplatné nebo bude poskytováno za úplatu. Žák střední školy přece již získal středoškolské vzdělání.
Domnívám se, že i nástavbové studium by mělo zůstat bezplatné, protože je součástí sekundárního vzdělávání. Otázka finanční úhrady za vzdělávání by se patrně měla týkat pomaturitního kvalifikačního studia, jestliže absolvent střední školy mění kvalifikační přípravu a věnuje se studiu jiného oboru. Tento omyl v profesní volbě by, myslím, měl podléhat úhradě školného a finanční participace by zde byla zcela na místě.
Dalším zajímavým momentem školského zákona je zkrácené studium pro získání středního odborného vzdělání s výučním listem, které bude trvat 1 rok v denní formě vzdělávání. Výuční list za jeden rok, není to příliš krátká doba?
Maturant usilující o získání výučního listu absolvuje roční odborný výcvik a jeho délka je bezpochyby dostačující. Uvážíme-li, že odborná středoškolská příprava je složena třetinou ze všeobecně vzdělávací a odborné přípravy a odborné praxe, není stávající délka ročního odborného výcviku u maturantů ani krátká, ale ani příliš dlouhá. Zatím jsou zkušenosti s roční odbornou přípravou velmi dobré a myslím, že zde nedojde k radikálním změnám.
Antonín Mezera
.png)
0 komentářů:
Okomentovat