Technické řešení zavádění počítačů do běžných tříd je jedna věc, způsob jejich dalšího využívání druhá. Jak ve srovnání dopadnou tři stejné počítače, z nichž dva jsou dány plně k dispozici dětem v Komunitním centru? A jak byl používán o přestávkách jiný počítač přímo ve třídě?
Technickému řešení zavádění počítačů do běžných tříd se věnoval ve svých článcích kolega Zdeněk Ogrodník. Pod jejich vlivem bych rád přispěl svými zkušenostmi do diskuse na toto doposud spíše opomíjené téma.
Ve škole jsem měl možnost v praxi sledovat jeden experiment. Zhruba před dvěma lety koupila škola tři nové multimediální počítače od jedné renomované firmy, tedy takzvaně počítače značkové. Všechny tři počítače měly stejné parametry a vybavení. Dva z těchto počítačů byly umístěny do Komunitního centra a jeden jako pracovní nástroj konkrétního pracovníka.
Děti administrátorem
Do Komunitního centra mají volný přístup jak děti, tak dospělí ze sídliště. V průběhu cca 18 měsíců byly zmíněné dva počítače plně k dispozici dětem. Zodpovědný pracovník dokonce dovolil, aby si děti mohly na počítač instalovat svoje přinesené programy, zpravidla hry, které měly legálně zakoupeny s tím, že před svým odchodem musí příslušný program zase odinstalovat (striktně vzato i toto je proti licenčnímu ujednání).
Vzhledem k faktu, že šlo o počítače na svou dobu velmi dobře vybavené, byly vystaveny ze strany jejich dětských uživatelů nemalému náporu. Gamesníci nešetřili procesorového výkonu a hrály na nároky počítače a grafické karty ty nejnáročnějších hry. Tyto hry nosily děti většinou na originálních kompaktních discích nebo používali školní knihovničku CD-ROMů.
Nejednoho učitele však děti často překvapily, když se díky připojenému skeneru samy snažily naučit skenovat a tisknout a využít výsledky pro praktické účely – zpravidla k vložení obrázku z knihy do referátu připravovaného pro konkrétní předmět ve škole.
Asi musí být jasné, že stav počítačů, jinak nijak nechráněných proti neoprávněné manipulaci s nainstalovaným softwarem, byl ze dne na den horší. Jednou za čas bylo nutné smazat celý operační systém a vše nainstalovat znovu. Tyto nucené akce však mohly být pro děti přínosem, protože měly mladí uživatelé možnost vyzkoušet si celou proceduru „softwarového oživení“ počítače na vlastní kůži. Zkrátka, příslušný pracovník nechával veškerou údržbu a správu na uživatelích.
Využívání těchto počítačů bylo velmi tendenční. Jednu dobu byla v kurzu hra Age of Empires, podruhé naskenované obrázky magických kartiček, jindy zase výukový program Hejbejte se kosti moje.
Oproti tomu třetí počítač byl používán pro běžné kancelářské potřeby jedním dospělým uživatelem, na psaní textů, skenování obrázků, apod.
Jak to dopadlo
Je těžké přesně určit, jaký pedagogický vliv měly nekontrolovaně používané počítače na dětský potenciál. Faktem je, že jsem sám byl mnohokrát svědkem, jak zkušenější dětští uživatelé učili ostatní dílčím úkonům práce s počítačem.
Výsledky experimentu po technické stránce jsou však zcela zřetelné: oběma volně přístupným počítačům se po dvou letech zhroutily pevné disky a oběma počítačům přestaly číst mechaniky kompaktních disků (oba efekty se dostavily zhruba ve stejnou dobu). Klávesnice u jednoho z těchto počítačů je chudší o dvě klávesy. Oproti tomu stejně starý počítač používaný pro kancelářské účely jedním uživatelem funguje bez větších problémů doposud. Pro objektivitu ještě dodávám, že všechny stroje byly denně používány přibližně stejnou dobu.
Počítač ve třídě
Ve světle tohoto experimentu jsme vyzkoušeli ještě jiný. Jeden starší počítač typu 486 jsme umístili do třídy čtvrtého ročníku. Vzhledem k nevyhovujícímu technickému stavu počítače jsme jej nastavili tak, že na něm byl nainstalován pouze operační systém a kancelářský balík. Ostatní programy byly nainstalovány na výkonném serveru, ke kterému byl stroj počítačovou sítí připojen – pro uživatele tedy značně transparentně, pouze s tou „drobností“, že tyto programy nemohly uživatelé mazat. Zároveň byla tomuto počítači odebrána disketová mechanika a byla zavedena systémová politika, která omezuje některé destrukční záměry uživatelů (mazání ikon z plochy, změny nastavení rozlišení, atd.).
Na server byly instalovány takové počítačové programy, na které měla škola zakoupenu licenci nebo žádné licenci nepodléhaly (freeware, public domain). Samozřejmě, že při jejich výběru byla zohledňována edukační funkce, schopnost naučit práci s počítačem a především absence násilných prvků – tedy encyklopedie, nápravné a testovací programy typu Matik, grafický editor či jednodušší hry. Některé programy byly v cizím jazyce.
Musí být jasné, že při srovnání s konkurencí „neonových“ komerčních her z předešlého experimentu šlo spíše o efektově chudé bratříčky v ošuntělém obleku. Značným omezením (zejm. pro výukový software) se ukázala být absence zvukové karty.
Počítač mohly děti využívat při každé přestávce. Paní učitelka se snažila, aby se u něj vystřídaly všechny, které měly zájem. Zajímavé je, že po prvním návalu, kdy se kolem počítače těsnil houf strkajících se dětí, prvotní zájem opadl a počítač začaly v jednom okamžiku používat většinou dva až tři žáci. Zatím se prý nestalo, že by zel prázdnotou.
Jak to dopadlo II.
Sám jsem byl překvapen, že patrně vzhledem k omezenému repertoáru programů (šlo asi o třicet titulů) a předchozímu pečlivému výběru programů děti nehrály pouze hry, ale používaly všechny kategorie dostupného softwaru (hry, výukový software, testy, textový editor, atd.) přibližně se stejnou četností. Opět se projevila módnost používaní momentálně oblíbených programů. Předmět zájmu se s postupem času měnil a kolikrát i opakoval.
Tento počítač byl také částečně využíván při výuce. Postižený žák jej mohl používat v určených hodinách jako psací nástroj. Učitelka jej po výuce používala zejména pro editaci textů, odesílání elektronické pošty a přístup ke školnímu intranetu.
Je vždy těžké bez použití exaktní výzkumné metody zjistit, jaký přínos měl takovýto experiment pro sblížení dětí s počítačem. Podle pozorování a následných subjektivních tvrzení pedagogů překonali žáci, kteří k počítači doma přístup nemají, strach z tohoto technického zařízení a celkově se zvýšila úroveň znalostí práce s PC (rád se škodolibým úsměvem dodávám, že některé děti předstihly své učitele).
Něco tady chybí…
Na tomto místě by se tradičně slušelo udělat závěr. Shrnout získané poznatky, zdůvodnit je a vytýčit další možnosti aplikace nabytých zkušeností v praxi. Zkrátka určit, kam mají další počítače směřovat – zda do běžných učeben, k učitelům, do specializovaných tříd či třeba do komůrky k uklízečce (vycházejme z reality značně omezeného finančního zázemí, které jistě nemůže plně pokrýt naše očekávání). V předešlém textu jsem se snažil nevyjadřovat svůj subjektivní názor, abych někoho neovlivnil a tak bych chtěl nyní poprosit laskavé čtenáře České školy, aby do diskuse pod článkem napsali, co ve světle právě přečtených informací vidí jako nejlepší řešení.
S podobnými experimenty má jistě zkušenost mnoho učitelů a tak bychom zde mohli vytvořit diskusní fórum na toto téma. Osobně se domnívám, že podobných diskusí na obdobná témata bude přibývat. A tak by to mělo být…
Ondřej Neumajer
.png)
0 komentářů:
Okomentovat