Vedle Bílé paní se do repertoáru typicky českých strašidel přiřadilo strašidlo nového typu – Bílá kniha. Zejména ve spaní pak straší některé skupiny českých kantorů a ředitelů. Čím dál tím více je však zřejmé, že tohoto strašidla se bojí stále méně lidí.
Je až s podivem, jak málo českých strašidel oděla lidská fantazie do bílé barvy. Konkurencí Bílé knize je v českém bájesloví jedině snad Bílá paní. Paní Perchta, řečená Bílá paní rožmberská, se prý zjevovala v bílém šatě, jak s klíči za pasem a bílou knihou, v níž zapsány byly dobré skutky pánů z růže, obchází chodby a síně, věštíc budoucí události. Usmívala-li se, bylo to znamením, že se k smrtelníkům přikloní štěstí. Měla-li černé rukavice a tváře pokryty smutkem, znamenalo to blížící se neštěstí. Skutky současných pánů z růže jsou nesporně důvodem, proč černé rukavice patrně ještě dlouho neodloží.
Legenda o Bílé knize
Vládní kabinet, který počátkem února jednomyslně schválil Bílou knihu coby Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, přispěchal hned po svém zasedání s velmi zajímavou myšlenkou, že dokument by měl v co nejkratší době projednat Parlament. Tato myšlenka je nepochybně založena na tezi o nadstranickosti tohoto dokumentu, se kterým údajně vyslovila souhlas většina politiků “napříč politického spektra”.
Tato teze je ovšem spíše zbožným přáním zpracovatelů než politickou realitou. Stejně tak jako nejsou dost dobře jasné důvody, proč by obě komory českého parlamentu měly projednávat dokument, ačkoliv svou konstrukcí a prioritami koresponduje pouze s volebním programem sociální demokracie. Ostatní strany české politické scény se v tomto materiálu totiž příliš myšlenkově neprosadily. Platí to zejména o podnětech ODS na průhledné financování školství a zvýšené dostupnosti vysokoškolského vzdělání, která je zase nosným tématem Unie svobody. Zbývající parlamentní strany takticky mlčí a vyčkávají na vhodný okamžik svého zviditelnění.
Dokonce ani postupně umdlévající opozičně-koaliční smlouva nebyla schopna zajistit konsenzus mezi občanskými a sociálními demokraty, kteří se nedokázali dodnes shodnout na základních principech budoucí školské politiky tohoto státu. Vzácná shoda panuje pouze v obecné proklamaci, že role vzdělávání je v dnešní a zejména budoucí české společnosti novou a zcela zásadní nutností. Ovšem důvody, proč se škola a celý vzdělávací systém musí měnit a v čem se má měnit, jsou v obou stranách chápány velmi rozporuplně. Tomu také odpovídá naprosto odlišná rétorika většiny aktérů, kteří se účastní skomírající diskuze, která je vedena spíše v médiích než reprezentanty politických stran u jednoho jednacího stolu.
Strašidlo politického konsenzu a stranickosti
Rozporuplnost prohlášení ministra školství a sociálně demokratického kabinetu je v tomto směru více než zřejmá, neboť na jedné straně prohlašují, že Bílá kniha vyjadřuje vládní záměry v oblasti vzdělávání, ale aniž by poklesli hlasem současně tvrdí, že Národní program rozvoje vzdělávání vznikla jako nadstranický materiál, který přesahuje rámec mandátu jedné vlády.
Ostatní politické strany se však k materiálu buď nevyjadřují nebo volí ústy svých poslanců spíše kritická stanoviska. Teze o konsenzualitě a nadstranickosti Bílé knihy má tedy na mnoha místech vážné trhliny, kterých si všimne i průměrně inteligentní jezevčík. Bílá kniha je podle občanských demokratů spíše akademicky pojatým manifestem, který nereflektuje potřebu společnosti po kvalitnějším a dostupnějším vzdělávání. V tom se ale zase tak nemýlí. Strategii a nástrojům, jež nás mají dovést k cíli, se skutečně Bílá kniha zásadně vyhýbá. Není divu. Musela by totiž říci, že zásadní obrat v posílení významu vzdělání nebude možný, nepodaří-li se prosadit často nepopulární a bolestivá řešení.
Vládní představu o tom, jakým směrem by se mělo dál ubírat české školství, opoziční poslanci sice neodmítají, ale také ji příliš nepodporují. Komu by se také chtělo před nadcházejícími volbami kousnout do kyselého jablka.
Školský zákon
Proč ale tak zásadní dokument předložila vláda sebevrahů až po dvou letech? Byla to právě ona, kdo zdůrazňoval strategický význam vzdělání a lidského kapitálu pro obnovení ekonomického růstu.
Jako krutý vtip zaznělo v nedávné době ujištění ministra školství, že práce na Bílé knize byly zároveň koordinovány s tvorbou nového školského zákona. Opakovaný odklad projednávání nového školského ve vládě ovšem svědčí spíše o tom, že ministr školství Eduard Zeman nejen že neměl při svém nástupu do úřadu zcela jasnou koncepci rozvoje vzdělávací soustavy, ale v průběhu minulého roku se dokonce setkal s vážnými obstrukcemi při prosazení školského zákona ve své vlastní vládě.
O této skutečnosti svědčí zejména přehled přípravy a projednávání návrhu školského zákona v Legislativní radě vlády, který nedávno zveřejnilo ministerstvo školství. Závěry vyvozované ze čtyř předchozích jednání zástupců ministerstva školství s Legislativní radou vlády Pavla Rychetského jsou totiž svou logikou natolik těžkopádné, že jen se značnými problémy přesvědčí prostého čtenáře, že “návrh školského zákona rozpor s Listinou základních práv a svobod nevyvolává a tento rozpor tedy nemůže být důvodem k nepřijetí návrhu tohoto zákona”. Daleko důležitější jsou často myšlenky, které doposud nezazněly. Na veřejnosti nebyla například vyslovena daleko zajímavější myšlenka, které se nedávno dopustil jeden z náměstků ministra školství, že totiž v Legislativní radě vlády je velmi silně zastoupena lobby soukromých škol, která velmi účinně torpeduje zařazení školského zákona na pořad jednání vládního kabinetu. Když tedy premiér hovořil při nedávném zasedání ČSSD o “pijavicích”, koho a co všechno měl vlastně na mysli?
Taková malá fata morgana
Není tedy pochyb o tom, že mnoho kapitol z Bílá knihy je jen dobře vytvořenou iluzí, která naši školskou a politickou scénu zvolna, ale zcela nepochybně opouští. Iluze je falešná představa, přelud, často krásná vidina neshodující se s skutečností – jinak také fata morgana.
V dáli se už rýsovala sytě zelená oáza, pod jedinou střechou z palmových listů tam pospolu sedí všichni žáci, kantoři jsou samý úsměv a všude vládne atmosféra vzájemného partnerství. Pouštní oázu míjí na velbloudu školní inspektor, usmívá se a všem blahosklonně kyne: “Báječné, přátelé, jen tak dál.” A vy máte strašnou žízeň, plazíte se v tom pařáku po písku blíž a blíž, ale iluze se postupně rozplývá. Je známou skutečností, že s iluzí se člověk plazí po písku či životem daleko rychleji a radostněji než bez ní, čemuž se říká odborně gradient vytčeného cíle.
Má to však jeden háček: Po ztrátě iluzí totiž na nějakou dobu všechno znehybní.
Anna Koutňáková
0 komentářů:
Okomentovat