Ankety v médiích ukazují malou znalost historie mladých lidí. Jsou média ke školám nespravedlivá?

Občas přijde v médiích na přetřes, že děti neumí dějepis, a dřív uměly. To když se třeba zveřejní anketa k nějakému výročí, jako to bylo loni, kdy bylo těch kulatých hned několik: 1918, 1948, 1968… Odtud je zkratka k závěru, že v tom selhává škola. Je to pravda? A jak by vůbec výuka dějepisu na základních a středních školách měla vypadat? Reportáž přináší magazín Rodiče vítáni.

O výuce dějepisu se diskutovalo na květnovém kulatém stole pořádaném SKAV a EDUin. Podle pozvaných hostů není možné na základě televizního zpravodajství usuzovat o kvalitě výuky předmětu. Pavel Ostap, učitel dějepisu a ředitel ZŠ Chelčického z Prahy 3, se nebojí říct, že ho zpravodajství o školství doslova děsí. „Ve škole jsme si s dětmi pouštěli youtubera Kovyho. Tvrdil, že se ve školách neučí dějiny 20. století. Žáci sami z toho ale byli zmatení. U nás ve škole se totiž tomuto období věnuje celá devítka.“

A jak tvrdí Petr Koubek z Národního ústavu pro vzdělávání, dynamika médií je taková, že si spíš všímají toho, když někdo něco neumí, než toho, když to dobře ovládá. „Moje neteř chodí na gymnázium v Českých Budějovicích. Jedna místní televize u nich před školou před nějakou dobou natáčela podobnou anketu. Velká část studentů odpověděla správně, ale nakonec se vysílaly hlavně odpovědi těch, kteří nevěděli. Chápu, že společnost se potřebuje nad něčím pohoršovat, ale média o znalosti dějepisu opravdu nevypovídají nic.“

Podle Kamila Činátla z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je hlavní problém v tom, že mezi rodiči, ale ani mezi učiteli, rozhodně nepanuje shoda o smyslu dějepisu. Podle Rámcového vzdělávacího plánu je dějepis „předávání otevřených otázek, a nikoliv uzavřených odpovědí“ – čemuž ale výuka ve velké části českých škol příliš neodpovídá. Například v západních zemích je přitom už delší dobu patrný odklon od znalostí k dovednostem a takzvanému „historickému myšlení“, které klade důraz na to, aby dějepis nebyl založen na faktografii, ale spíš na práci s prameny a přemýšlení o historických trendech a událostech.

Častou brzdou podobných posunů ale bývají rodiče, kteří si z dob své školní docházky nesou vzpomínky na vzorné vyjmenovávání husitských bitev a raných Přemyslovců. „Když učíme děti hlavně přemýšlet a upouštíme od faktů, tak za námi chodí znepokojení rodiče a říkají: víte, já teď nevím, jak se s tím dítětem mám učit? Tak, jako to berou oni, jsme to my nebrali! Jsme z toho nejistí, a to nám není příjemné,“ sdílí zážitky z praxe historik a učitel Milan Ducháček.


Celý text naleznete zde