Lukáš Šlehofer: Učitelé v Česku nejsou moc vedení k tomu, aby spolupracovali

„Celá naše snaha vychází z přemýšlení, kdo je vlastně vzdělaný člověk. Myslíme si, že musí mít nějakou míru všeobecných znalostí a souběžně rozvíjet měkké dovednosti. Znalosti by neměly být fragmentarizované, aby to nebyly jednotlivé útržky, které nedávají jako celek smysl. Proto se snažíme propojovat výuku do smysluplných celků,“ říká Lukáš Šlehofer v rozhovoru pro týdeník Respekt. Mluví o experimentálním programu Alt pražského gymnázia Na Zatlance.

Lukáš Šlehofer (youtube.com)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Na svém webu máte napsáno, že hlavním záměrem vašeho experimentálního programu Alt je podporovat studenty, abych z nich vyrostly samostatné a sebevědomé osobnosti, schopné odpovědnosti, respektu k druhým a práce. O tohle se běžné školy nesnaží?

Myslím, že snaží. Otázkou pouze je, kolik prostoru naplnění takového cíle věnují. Řada škol postupuje tak, že se zaměřují na učivo a k těmto klíčovým kompetencím přistupují jakoby mimochodem. A my jsme se rozhodli, že na jejich rozvoji budeme pracovat cíleně. Že naplnění těchto kompetencí bude stejně důležité jako samotné učivo, jako klasické znalosti.

Při debatách o změně výuky učitelé namítají, že musí splnit požadavky rámcového vzdělávacího programu, kde stát určuje minimální penzum učiva. To vám nekomplikuje život?

Součástí kontraktu při nástupu do našeho gymnázia – já to vnímám jako kontrakt – je to, že studenti získají nějaké penzum znalostí a dovedností, které jsou pro gymnázium prostě dané. To nařizuje stát a mně se zdá, že tohle nařízení obsahuje docela rozumné věci. Tím se určuje nepodkročitelná mez, kterou všichni musí zvládnout. A tohle my jasně deklarujeme. Pak existuje jakási rozvojová mez. Vypadá to takto: Studujeme v cyklech, jimž říkáme tematická období. Ta mají nastavené výstupy, které jsou povinné pro všechny. Tím garantujeme zmíněnou nepodkročitelnou mez. Pak jsou úkoly volitelné, nebo povinně volitelné. Mají nabídku a z té si vyberou, co je zajímá. A zároveň existuje další možnost: pokud má student velké nadání v nějakém oboru a hodlá se v něm rozvíjet, má možnost požádat si o určitou míru individuálního plánu.

Učení na základě tematických celků probíhá v Česku už od devadesátých let. Proč se vlastně tento systém nerozšířil do velkého počtu škol? Proč české školství trvá na členění hodin podle jednotlivých předmětů, definovaných někdy za Rakouska-Uherska?

Hodně tomu napomáhá vzdělávací systém učitelů, kteří jsou vychovávaní v jednotlivých předmětech, a je hrozně těžké překonat tuhle bariéru. Zadruhé si myslím, že učitelé v Česku nejsou moc vedení k tomu, aby spolupracovali. Vyučovací hodina je one man show nebo one woman show. Pokud ale chcete předměty propojovat, musíte si pustit do svého prostoru někoho jiného a on třeba vidí, že děláte chyby. Rovněž státní rámcově vzdělávací programy jsou do jisté míry nastaveny tak, že se bude učit pořád v klasických předmětech. Stále je tam zvlášť chemie, biologie, dějepis… Nemáte tam prostě téma národní obrození, to si musíte z toho celého vyabstrahovat. Není to však nepřekonatelné. Jenom je to prostě pro učitele hrozně těžké.

Co by měli vaši absolventi zvládat lépe?

Přidanou hodnotou jsou měkké dovednosti, umění komunikace, umění učit se, naslouchat, vést dialog, argumentovat. Budou mít větší míru sebeznalosti, budou víc umět pojmenovat své silné stránky a pracovat s nimi. Navíc budou umět to, co se v didaktice nazývá mezipředmětové vazby. Budou prostě schopní vidět vztahy mezi různými vědními obory. Myslím si, že budou motivovaní učit se, budou více autonomní osobnosti, protože se naučí lépe nakládat se svojí svobodou a zodpovědností. Doufám, že to takhle bude.

Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání týdeníku Respekt