„Mám pochybnosti o smyslu hodnocení vůbec. Asi by si lidé z branže měli vyjasnit, proč se vlastně musí hodnotit, a když, proč v tom rozsahu, ve kterém se hodnotí (tedy téměř všechno). Zásadní otázka tedy zní, jaký je smysl hodnocení žáků učitelem. Jednoznačně preferuji slovní hodnocení. Jenom ono dokáže vystihnout to, o co se jedná, tedy o popis pokroku žáka, jeho posunu a toho, co se mu daří a co se nedaří. Klasifikace je velké zlo českého školství, které nemá téměř žádné pozitivní dopady na vzdělávání žáků, ale vede pouze ke škálování, diferenciaci, ke zneužívání klasifikace jako „biče“ a nástroje moci, k mytologizaci výsledků vzdělávání a k nereálnému vidění sebe sama ze strany žáků,“ říká učitel Jaroslav Jirásko v anketě Týdeníku ŠKOLSTVÍ na téma „známkování nebo slovní hodnocení“.
Adéla Kocmanová: V naší škole dáváme přednost hodnocení známkami. I já osobně se ke známkování přikláním, je praktické a jednoznačné ve všech případech, kde se dá sestavit známkovací stupnice, popř. stupnice vyjádřená procenty. Učiteli, žákovi i rodičům je tak srozumitelné, jakému výkonu odpovídá určitá známka. Také mi tento způsob hodnocení připadá spravedlivý, vnímají to tak i děti a rodiče. Některé žákovské práce se známkují obtížněji, např. slohové práce, výtvarné práce, zpívání atd. Zde je užitečné stanovit kritéria hodnocení předem a při známkování se jich držet, popřípadě podle nich hodnocení vysvětlovat. Já například každému dítěti připisuji slovní hodnocení nebo spíš vysvětlení známky ke všem slohovým pracím a u prací výtvarných toto provádím ústně.
Petr Koníř: Osvědčeným způsobem hodnocení jsou pro mne známky. Hodnocení je jednoznačné a srozumitelné jak pro žáky, tak také pro rodiče. Známky poskytují žákům možnost snadno porovnat své výkony s ostatními. Slovní hodnocení bych využil u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
Hana Albrechtová: Já jsem jednoznačně pro známky. Učím na prvním stupni základní školy. Nemyslím si, že známky děti demotivují. Naopak. I rodiče si je u nás žádají. Je to pro ně čitelné a jasné. Malé děti se na známky těší, vyžadují je. U starších dětí je horší známka než dvojka signál k tomu, že mají něco „doladit“.
Celý text naleznete v aktuálním vydání Týdeníku ŠKOLSTVÍ
.png)
11 komentářů:
Bez hodnocení nebudou žáci/děti dělat nic, protože to je přirozené. Slovnímu nerozumím ani já (měl jsem v rodině). Známka je jednoduchá. Na ZŠ i SŠ známka říká, jak se žák věnuje aktuální výuce. Pro případné zlepšení je nutná rychlá zpětná vazba (rodičů, žáka), což známka umí.
Tím samozřejmě nepopírám, že bych rád přidal k známce slovní poznámku, ale na to nemám aparát (např. u Bakálářů lze poznámku dát pouze globálně za všechny známky najednou).
Obecně však slovní hodnocení rozmělňuje a zakrývá to, že se děti mají něco naučit. V zaměstnání je taky nebude nikdo slovně hodnotit, nýbrž dostanou peníze (v podstatě známku). představa, že se budou děti radostně učit samy je absurdní a platí řekněme pro 10% populace (která studuje ráda, poctivě a i v dospělosti).
Pane Keršlágere, tvrdíte vlastně, že děcko potřebuje známku aby "něco dělalo". Zde je zásadní rozdíl ve vnímání základního konceptu učení. Je-li dítě před-nastaveno na známky působením rodiny a školy, bude samozřejmě známku vnímat jako cíl a důvod učení. Otázkou pak je, zda je tato motivace k učení dostačující, trvalá a žádoucí. Bude-li však rodina a škola souznít v pohledu na učení jako na přirozenou touhu, potřebu a zvídavost dítěte, pak potřeba známky jako motivátora odpadá a slovní hodnocení nabírá daleko větší důležitost. Podotýkám, že slovní hodnocení, je-li uděláno dobře, vyžaduje od učitele daleko větší úsilí, než zprůměrování výsledků prověrek. Rodiče i žáci pak dostanou mnohem komplexnější zpětnou vazbu, nejen o výsledcích snažení, zejména pokud je na vysvědčení slovní hodnocení všech učitelů z každého předmětu.
Slovní hodnocení nic nerozmělňuje, naopak je mnohem specifičtější a zároveň širší, než jedna známka. Stejně jako známka, je slovní hodnocení subjektivním odhadem výkonu žáka ve srovnání s tím, co učitel považuje za "normu", ale slovní hodnocení má potenciál zachytit různé aspekty "výkonu" žáka, což z něj spolu s možným návrhem ke zlepšení, činí ideální nástroj k hodnocení.
Mohu si dovolit ten luxus, že neznámkuji a místo zkoušení a hodnocení prostě pracujeme.
Zpětnou vazbu o tom, co žákovi jde a co ne má ihned při tom co dělá.
Rozhodně nesouhlasím s tím, že bez známek "nebudou žáci/děti dělat nic".
Naopak, nezřídka se probraným věcem věnují dobrovolně i doma.
A světe div se, v páté třídě si dokonce sami určují, co se budou učit.
Neznám radostnější a přínosnější hodiny.
Mohu si dovolit ten luxus, že neznámkuji...
Blahpřeji. Ptám se ale, zda si takový luxus mohou a mají dovolit všichni učitelé ve všech školách a ve všech situacích. Odpovídám jasné, že nikoli:
Když budu mít ve třídě patnáct nebo dvacet žáků a nebudu-li otravován hloupostmi jako je třeba systém RVP/ŠVP, hloupá inkluze atd., budu-li adekvátně hodnocen tj. i placen, mohl bych se víc věnovat účinnějším formám práce. Včetně třeba i tomu častějšímu slovnímu hodnocení ať už ve spojení se známkami nebo v učitých vhodně volených situacích i bez nich...
Zlo ve škole není existence klasifikace. Klasifikace je roztřídění určitého jevu do zvolených skupin (tříd). Klasifikace je z mnoha hledisek potřebná i když není vždy nutná. Zlo ve škole je to, co otravuje žáky i učitele. Zlo je i to, že zastánci systému RVP/ŠVP, zastánci inkluze a různí zpravidla i dobře placení projektoví aktivisté otravují s nereálnýni požadavky ostatní. Přitom usilují i o zrušení kontroly včetně školního testování a klasifikace. Mnohdy i proto, aby nebylo vidět, co vlastně ve škole napáchali a dosud páchají...
J.Týř
Zlo ve školství není ověřování výsledků vzdělávání a klasifikace. Zlem jsou naivkové a tzv. projektoví aktivisté s klapkami na očích.
Zlem je rozpočtově šizené školství s mizerně placenými učiteli sužované nepromyšlenými a nevydiskutovanými systémově vadnými aktivitami.
Zlo je pomnožné, .. i v tomto případě. Stačí něco prosadit nebo zachovat nesystémově. Největší fígl, i když to nedá téměř žádnou práci, je ale budovat nesystém cíleně.
Nechť se diskutující i přihlížející poohlédnou po vývojových stupních osobnostní a morální zralosti .. Erikson, Piaget, Kohlberg, .. a selský rozum. Rozdíl je v tom, zda učíte znalosti nebo žáky. Pak si vyberte klasifikaci nebo slovní hodnocení, nebo obojí. Prorůstání prekonvencemi a konvencemi, spojené s identitou a osobností a tedy i se zkušeností, se nedá oznámkovat, známkovat se dá znalost. Dokud budou ve školách pajdotropové, budou se známek držet jako taneční tyče .. a slovo "formativní" zůstane tajuplným ostrovem a časem zapadne v permafrostu rodičovské konzervativnosti ..
švýcarsko je na prvním místě v konkurenceschopnosti a mají tam známkování 1- 1.5 -2 - 2.5- 3 ..........6
V alternativním školství se bez známek obejdete, ale v běžném ne. Pomocí známek zjistíme, zda žák může postoupit dál, zda může být připuštěn k maturitě, zda může získat maturitní vysvědčení atd. atd. atd.
Já osobně bych se také bez známek obešel, koho baví opravovat stohy papírů, jenže souhlasím s kolegou Keršlágerem, že pak nebudou žáci dělat opravdu nic. Když jim nyní zadávám úkol, první dotaz vždy zní, zda to je na známky. Pokud ne, snaží se proflákat hodinu.
Jen poznámka k Bakalářům: oni to umí, ale nesmí se používat tabulkové hodnocení. :)
"Když jim nyní zadávám úkol, první dotaz vždy zní, zda to je na známky. Pokud ne, snaží se proflákat hodinu."(Q.E.D.)
V tom je kardinální problém. Tradiční škola si vypěstuje žáky tak, že odměna (pochvala, jednička) nebo trest (špatná známka) jsou hlavním motivem učení.
Že to jde bez známek (a lépe!)dokládá řada příkladů. Stačí třeba hledat na internetu. V úvodním článku viz názor autora, také paní Neumannová, v diskusi např. Mintaka aj.
Pan ředitel Jirásko v anketě tvrdí, že klasifikace je zlo, ale na své škole používá klasifikaci - tomu nerozumím... Proč nehodnotí slovně?
Řekl bych, že známky vyžadují zejména rodiče.
Okomentovat