České literární centrum: Jeden z největších úspěchů české literatury? Tunel? Klientelismus? Arogance?

„Nyní by výuce literatury ve školách mohlo pomoci nové České literární centrum, které začne fungovat od ledna příštího roku,“ píše autorka článku o povinné četbě v MF DNES. Je to jedna z mála zmínek v médiích o vzniku Českého literárního centra, které náměstkyně ministra kultury Kateřina Kalistová označila za „jeden z největších úspěchů české literatury posledních let.“ Proč se o tom velkém úspěchu z médií téměř nic nedozvíme? A proč ho někteří spisovatelé považují nikoli za úspěch, ale za „debakl“?

Centrum má začít fungovat v lednu příštího roku a má podle ministerstva kultury „sjednotit a zefektivnit propagaci české literatury v zahraničí i doma“. Bude ho spravovat Moravská zemská knihovna v Brně.

“Chceme, aby dokázalo podporovat literaturu v co nejširším spektru: nejen autorském, ale i čtenářském, nejen zábavném, ale i vzdělávacím, nejen směrem ven, do zahraniční, ale i směrem dovnitř, do české kultury. Jednoduše by se mělo stát přirozeným a aktivním středem literárního života," říká ke vzniku centra ministr kultury Daniel Hermann.

Petra Hůlová (wikipedia.org)

Je zvláštní, že o tomto velké počinu pro českou literaturu se v médiích témař nediskutuje. Proč? Tvrdě kritické vysvětlení přinesly spisovatelka Petra Hůlová a Překladatelka Doris Kouba v textu pro Echo24.cz.

„Kde bude Centrum sídlit, proč jej dostala na starost zrovna Moravská zemská knihovna, jaký bude mít program či rozpočet? Nikdo z lidí mimo ministerstvo, jenž se v české literatuře pohybují, o detailech plánovaného Centra neví NIC. A mlčí. Mlčí, protože je jim to jedno anebo je jim to trapné. Trapné, že je ministerstvo tak naprosto a bezohledně obešlo. Moravská zemská knihovna má půl roku na vypracování koncepce Centra. Vnucuje se otázka, na základě čeho padlo rozhodnutí, že MZK má Centrum spravovat, pokud to nebyla koncepce a koncepce to očividně nebyla.

Následující text vysvětluje jediné: proč a jak České literární centrum není jedním z největších úspěchů české literatury, ale pravým a opakem a to: naprostým průšvihem. Navíc hned trojím. Stojí za ním: naivita Asociace spisovatelů a dalších iniciátorů myšlenky Centra, za druhé klientelismus ministerstva kultury a za třetí je dokladem nesmrtelné životaschopnosti strategie vymlčet kritiku a dál si dělat svoje (jako slepá myšlenková větev pomalu vymírají ti, kdo měli za to, že tato strategie vymizí jako relikt komunistického režimu). Heslem této strategie je: I ty nejzarytější kritiky uondat časem, dokud odpadnou. Víme to: libovůli se nejlépe šlape po těch, co mají pocit, že bojují s větrnými mlýny.“ píšou autorky.

Podle nich prosazují spisovatelé a jejich asociace myšlenku českého „Literárního domu“ už léta a vloni se jim konečně podařilo pohnout ministerstvo ke společné schůzce. Vznikla pracovní skupina, která se několikrát sešla, pak se ale „ministerstvo „osamostatnilo“ a krátce poté se provalilo, že ministerstvem koluje čtyřsetstránkový dokument o plánovaném Centru, postaru „literárního domu“. Dokument, který nikdo z pracovní skupiny neviděl a netušil, co v něm je. A neví dodnes. Volání po tom, aby byl dokument položen na stůl ministerstvo ignorovalo. Dosud jej nikdo neviděl, zástupci literární obce si jej nedokázali vydupat. Požadavek na ministerstvu zopakovali několikrát a pak se s pocitem trapnosti stáhli.“

Podle autorek je pak výsledkem, že „České literární centrum je ve své anoncované podobě nezřízeným tunelem hrstky konkrétních úředníků, jmenovitě referenta oddělení literatury a knihoven Radima Kopáče...“

Hůlová a Kouba samozřejmě nemusejí mít pravdu a v jejich kritice se mohou zobrazovat jejich nenaplněné ambice.

Zdá se být nicméně jasné, že „Jeden z největších úspěchů české literatury“ se rodí s příchutí utajení, úřední arogance, vyhýbání se otevřené diskusi, trapnosti... Což každopádně není ideální vklad do propagace a podpory literatury.


Citované texty naleznete zde a zde

Michal Komárek