Jakub Konečný: „Co dělat?“

Osudové otázky se, alespoň v názvech literárních děl, prý objevují vždy, když se společnost nachází ve složité či ne zrovna příznivé situaci. K takovým obdobím jistě patří také revoluce a období nejistoty, ke kterému se váže i román ruského spisovatele, filosofa a utopisty Nikolaje Gavriloviče Černyševského „Co dělat?“, který mě v souvislosti s tímto článkem napadá.

Dalo by se totiž říci, že české základní a střední školství také prodělává svou „revoluci“ a prochází nelehkým obdobím, které je naplněno obavami, nejistotou, zmatky a především neochotou mnohých jedinců připustit možnost, že by změna mohla vést k lepšímu. A propos, když už jsme u těch změn, položme si otázku, zda probíhající „revoluci“ ve vzdělávání zaregistrovali všichni ti, kterých se bezprostředně dotýká. Nejsem si tím totiž zcela jistý.

Nedávno jsem si postěžoval didaktikovi společenských věd, že mě studium tohoto předmětu na vysoké škole pomalu, ale jistě přestává bavit, protože je to „zakuklená filosofie“, která je do nás, studentů, „tlučena“ hlava nehlava. Mrzí mě, že je stále bazírováno na encyklopedických znalostech a je opomíjen ten rozměr, který získává na váze na úrovni základního i středního školství – rozvíjení kompetencí. Byl jsem ujištěn, že studium filosofie je velmi potřebné (jak jinak) a že vše, co spadá do předmětu základy společenských věd, vyrůstá z filosofie a její dobrá znalost je proto pro učitele tohoto předmětu (tedy pro mě) naprosto základní. „Ano, tomu rozumím“ – zněla má odpověď. „Nicméně, jak mohu využívat filosofii jako podklad pro politologii, sociologii, ekonomii, právo a další obory, když s ní neumím pracovat?“, dovolil jsem si ještě jeden dotaz. „Budu mít sice hluboké znalosti a vědomosti, co se týče filosofů, jejich názorů a myšlenek, ale nebudu je umět použít, protože metodiku mě nikdo nenaučí.“ poměrně zoufale jsem se snažil vysvětlit didaktikovi svůj pohled. Naivně jsem doufal, že člověk, který se didaktikou zabývá, by to mohl pochopit. „To přijde, až budete učit.“ Tak takhle odpověď mě dorazila. „A navíc“ asi abych se z toho nevzpamatoval tak rychle, „máte přeci didaktiku společenských věd.“ To jsem nevydržel. Už jen ze zvědavosti jsem se zeptal, zda považuje 1 hodinu týdně za dostatečnou. Po chvíli ticha jsem byl ujištěn, že tomu tak samozřejmě není, avšak větší prostor prostě není možný s ohledem na hodinové dotace, prostředky, nařízení, směrnice a další možné i nemožné.

Přiznám se, že jsem odcházel zklamaný a zmatený. Mé zklamání pramení z toho, že instituce, které mají na starosti vzdělávání budoucích učitelů, vychovávají odborníky a chodící encyklopedie, z nichž polovina nikdy stejně učit nepůjde (a proč by také měla, když je stejně metodikou a didaktikou téměř nepolíbena) a menšina, která najde své uplatnění ve třídách základních a středních škol, si na to vše bude muset přijít sama. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale už teď je mi líto těch studentů, kteří projdou v tomto „období hledání něčeho“ mými hodinami. Někdy se to ale naučit musím, když na pedagogické fakultě na to není čas ani prostor.

Co tedy dělat? Existuje možnost, že dojde v dohledné době ke změně v myšlení těch, kteří s tím mohou něco udělat? Než se tak stane, přeji vám, žáci a studenti, pevné nervy, hodně sil a svatou trpělivost s námi, mladými a začínajícími učiteli. Nemějte nám za zlé naše chyby – učíme se to, co nás ve škole zapomněli naučit. Učíme se učit.