Recenzenti výukových programů ve spolupráci s výrobci vzdělávacích programů podle předem definovaných kritérií posuzují vhodnost či nevhodnost výukového softwaru pro školy. Tyto recenze pak mohou posloužit případným zájemcům o koupi programů jako prvotní reference vypovídající o jejich kvalitě. Čím více dnes přemýšlím o výsledném portfoliu těchto měřítek, tím více jsem přesvědčena, že na kritérium ze všech nejdůležitější jsme všichni svorně zapomněli.
Takový malý www.amazon.com po česku je evaluační web odboru SIPVZ MŠMT. Recenzenti výukových programů ve spolupráci s výrobci vzdělávacích programů podle předem definovaných kritérií posuzují vhodnost či nevhodnost výukového softwaru pro školy. Tyto recenze pak mohou posloužit případným zájemcům o koupi programů (dříve dotovaných) jako prvotní reference vypovídající o jejich kvalitě. Na pracovní schůzce na samém začátku projektu se přítomní výrobci i budoucí recenzenti mohli vyjádřit k předloženému návrhu hodnotících kritérií. Čím více dnes přemýšlím o výsledném portfoliu těchto měřítek, tím více jsem přesvědčena, že na kritérium ze všech nejdůležitější jsme všichni svorně zapomněli.
V roli recenzenta hodnotím software, dívám se, co umí, jak se ovládá, je-li uživatelsky přítulný, posuzuji shodu s osnovami, přemýšlím o didaktických metodách i technických parametrech, o grafice a představuji si reakce jeho budoucího uživatele. Bohužel, obvykle pouze představuji. Dostanu-li se však do stádia skutečného experimentu, je situace často velmi odlišná až překvapivá. Přiznávám bez mučení, že mě zpočátku vůbec nenapadlo, že zkreslení reality na základě mých předpokladů je tak velké. Přiznávám bez mučení, že mě vůbec nenapadlo, že dělám něco špatně. Zdánlivá genialita vytvořeného systému, jehož téměř veškeré náklady nesou pouze sami výrobci softwaru, se rázem rozplynula. Nabízí se otázka, jaká je vypovídací schopnost takto pojatých recenzí bez výsledků skutečného experimentu?
Podívejme se, co prozradí experiment u nejmenších školáků o jejich interakci s počítačem. Všimněme si pečlivě, jak se děti u počítače chovají a jak s ním pracují.
Často slýcháme nářky na nedostatek počítačů ve školách, ale je poměr 1 : 1 opravdu ideálem? Malé děti, na rozdíl od starších školáků, dají mnohem častěji přednost spolupráci před soutěžením. A tak můžeme pozorovat, že velmi rádi zkoumají novou „interaktivní hračku“ v tandemu se svým oblíbeným kamarádem, přičemž jeden v pohodě drží myš a druhý klávesnici, a to mnohem raději, než kdyby pracovali samostatně. Je pravda, že tato spolupráce má často velmi daleko k dokonalosti. Pustíme-li však děti do místnosti se 30 počítači a necháme jim volnost, oproti předpokladům za chvíli shledáme, že jsou ve skupinkách po dvou či po třech a že je „týmová práce“ baví. Na rozdíl od nás - dospělých – v žádném případě neshledávají děti na poměru 2 - 3 žáci : 1 počítač nic špatného. Záleží ovšem, co se na obrazovce počítače odehrává. Naprosto opačnou zkušenost bylo možno pozorovat u multimediálního výukového programu angličtiny (viz článek Předškoláci a multimediální angličtina) – zde nemožnost být ten, kdo pracuje s myší a klávesnicí, vedla k neustálým hádkám a šarvátkám o pořadí.
Někdy bývá velmi obtížné se dětmi po příchodu do speciálně vybavené počítačové učebny vůbec k softwaru dostat. Dělat grimasy do kamery, kterou okamžitě objevily, testovat mikrofony či do omrzení nastavovat vhodnou výšku nastavitelných židlí a zkoumat, na co ta která páčka je, je tak zajímavé! Dataprojektor se dá přece skvěle využít pro stínohru - a to je teprve legrace! Dojde-li na stínohru, připadám si bezbranná - zde napomínání prostě nefunguje. Ok, vzdávám to a beru stínohru jako parťáka a v plánu hodiny mu přidělím patřičný počet ztrátových minut…
Pokud jsem se již zmínila, že jeden žák drží v pohodě myš a druhý klávesnici, nemyslela jsem to doslova. O pohodě se totiž moc nedá mluvit. Myš i klávesnice jsou problémovou záležitostí i pro dospělé: vždyť kolik procent naší populace píše na klávesnici počítače všemi deseti? Avšak děti musejí řešit problém zcela jiný.
Obvykle i ty nejmenší děti při práci s počítačem používají myš, která byla svými rozměry navržena pro ruku dospělého. I když zpočátku nešikovný dětský prstík velmi rychle, ale přesto s potížemi, zvládá novou dovednost, anatomicky doroste až za pár let. Teprve poslední dva roky přinesly kýženou změnu, a to v podobě myší pro notebooky. Osobně s velkou oblibou používám miniaturní bezdrátovou myšku společnosti Labtech speciálně vyvinutou jako extra příslušenství pro notebooky. Na trhu se začínají objevovat i její další sestřičky od jiných výrobců. Jak brzy se ovšem dostanou od manažerských notebooků do počítačových pracoven našich nejmenších dětí si netroufám odhadnout. Mnohé rodiče ani nenapadne (o školách ani nemluvě), že „dospělácká myška“ není tak docela v pořádku.
„Minimyška“ LABTECH
Klávesnice na tom není o nic lépe. Viditelných symbolů na své klávesnici jsem napočítala 146, a to nemluvím o hot keys a jejich zázračných kombinacích, popř. o možnosti softwarově přepnout z jedné klávesnice do jiné jazykové varianty. Koneckonců na přemíru informací v dnešní informační společnosti si zvykají žáčkové i předškoláci velmi rychle. Přemýšlím spíše o tom, že ve většině základních škol se prvňáci učí nejprve malá písmena a teprve pak velká, a jak v tomto případě vlastně na klávesnici poznají, že malé „t“ je velké „T“. (Dle mých informací pouze jeden z programů pro základní školu učí děti v první třídě nejprve všechna velká písmena.) Avšak tvrdošíjnost, s jakou se tyto děti potýkají s multimediální klávesnicí, je vskutku obdivuhodná. O to více si dnes cením softwarového programu na podporu výuky angličtiny Listen and Learn English pro první stupeň ZŠ, kde kromě klávesnice existuje alternativa výběru písmen z měšce, a věřte nebo nevěřte, tato písmena jsou pro děti zobrazena jako písmena malá. Excelentně je zde též řešena otázka mezer mezi slovy a interpunkce na konci věty. Klobouk dolů před pány autory!
Žák odpovídá na otázku „„Where is the chemist?“ správnou odpovědí „It’s between the post office and the theatre.“ Kromě klávesnice může též kliknutím myši vybírat písmenka na liště vpravo.
Překotný vývoj způsobil, že software původně vyvíjený jen pro velké, si v příslušné modifikaci obsahu našel rychle cestu i k malým. Modifikace obsahu však zdaleka ne vždy jde ruku v ruce s modifikací uživatelského prostředí. Najet myší na ikonku malých rozměrů je pro dospělého rutina, ale pro dítě velmi složitý úkol. Také funkce "táhni a pusť" (drag and drop) je pro šestileté či sedmileté dítě velmi náročná. Vážení autoři programů pro děti a výrobci počítačů, jedině testování programů v interakci s dětskými uživateli vám jasně ukáže, kudy vede cesta pro vaše designéry a programátory. A přesně tak, jako ani vy sami již dávno nenosíte pyžamko se slonem, nenuťte naše nejmenší, aby si oblékali hardwarovou velikost XXXL v kombinaci s nadměrně sofistikovaným softwarem. Určitě to bude ku prospěchu všech zúčastněných.
Být dítětem je úžasné stádium lidského bytí a vyzrávání. My, dospělí, již jsme daleko méně úžasní. Ptáte se proč? Přemýšlejte se mnou.
Nejmenší děti se stále chtějí učit – učení je součástí jejich dětského světa. V procesu kladení otázek a získávání odpovědí poznávají svět kolem sebe. I když je toho hodně, čemu kolem sebe nerozumějí, nijak jim to nevadí a nestresují se tím. Podvědomě tuší, že se to třeba dozvědí, až se zeptají příště. A co dospělí? Chtějí se snad stále učit? Je každodenní učení součástí jejich dospělého světa? Pokud něčemu nerozumějí, je obvyklé, že se tím nestresují?
Nejmenší děti si chtějí stále hrát – hraní je součástí jejich dětského světa. Hrou se učí i baví a je-li hra spojena s legrací, vydrží u ní dlouhé hodiny. Na hru se těší, rychle plní své ostatní úkoly, jen aby si mohly jít hrát. Dospělí si obvykle nehrají. Nebo snad pospíchají do parku na patnáctiminutovku hry mezi prací? Mnohdy ani nechápou, proč vlastně si děti tolik chtějí hrát.
Hra a legrace jsou dva momenty, které udržují děti v akci po neuvěřitelně dlouhou dobu. Dětská počítačová hra vypadá v očích dospělého zdánlivě nudnou záležitostí, ale nějakým zvláštním způsobem podchytila představivost dítěte a dítě tento nádherný, zajímavý a v mnohém překvapivý svět nechce opustit, přičemž délka setrvání v této fikci je přímo úměrná množství legrace, kterou zde prožívá.
Děti nás neustále překvapují svou spontánností, svou nevypočitatelností a svými nepředvídatelnými reakcemi. Věřím, že pro vývojáře je velmi náročné připravit produkt a následně ho testovat na dětských uživatelích. Myslím, že velmi užitečný postup by bylo pozvat budoucí dětské uživatele již do stádia přípravy multimediálních programů a ruku v ručce s nimi připravit hodnotný obsah a uživatelské prostředí, které jim bude šité na míru.
Avšak vraťme se k otázce evaluace výukových programů. Důmyslný čtenář již zajisté pochopil, na které kritérium jsme všichni „týmově“ pozapomněli. Ano, bez legrace jde o kritérium LEGRACE a evaluační otázka měla znít přibližně takto: „Obsahuje hodnocený výukový program prvky legrace?“ A jak budeme zjišťovat odpověď na tuto otázku? Těžko se malých uživatelů můžeme zeptat, nakolik je program pro ně legrační a získat tak relevantní odpověď, těžko můžeme vyřknout vlastní úsudek, neboť naše „dospělé pojetí legrace“ se jen výjimečně bude shodovat s představami šesti – devítiletých dětí. Co však můžeme udělat velmi snadno je pozorovat obličeje dětí při práci s multimediálním výukovým programem. Odpověď bude nasnadě.
Podívat se na svět dětskýma očima a podívat se na software očima jeho skutečných uživatelů by mohlo být zdařilým začátkem cesty k nápravě stavu věcí. Dokážeme to však? Není to vůbec jednoduché. Naše vlastní životní zkušenosti a předpoklady nám zamlžují zrak a některé věci vidíme spíše tak, jak si je přejeme vidět, jiné věci pak nevidíme vůbec - ke škodě naší i našich svěřenců.
Proces zavádění ICT do výuky mnozí nazývají módním trendem a doufají, že stejně jako vrtkavá paní móda i toto nadšení pomine. Nepomine. Bude i nadále potřeba hodnotit výukové programy pro školy, posuzovat metody a vzdělávací cíle. Nadešel však čas, aby jediným kritériem přestal být nedostatek peněz a aby hodnocení založené na stávajícím systému teoretických předpokladů bylo vystřídáno praxí, která se opírá o skutečný výzkum. Tématických okruhů, které čekají na odborné zpracování, je celá řada. Například multimediální výukový software a –náctiletí je téma, o kterém reálně víme ještě mnohem méně, než o nejmenších žácích, kterým bylo toto zamyšlení věnováno.
Ladislava Knihová
0 komentářů:
Okomentovat