Po celou dobu existence výchovného poradenství byl jeho vývoj určován třemi faktory: (1) potřebami společenské praxe, (2) pokroky v teoretickém poznání a metodologické výzbroji a (3) jeho akceptací těmi, kterým jsou poradenské výstupy adresovány. Jaké jsou však dnešní potřeby společenské praxe?
V mnoha evropských zemích je pedagogicko-psychologické stejně jako i kariérové poradenství zpravidla definováno na zákonné úrovni (Youth Guidance Act, Act on Occupational Possibilities – dva bazální zákony, které má téměř každá země Evropské unie), leč v české kotlině nejsou nejen „zdroje“, o kterých kdysi fabuloval expremiér Špidla, ale dokonce ani vůle chápat poradenské služby v širším vývojovém kontextu školství, trhu práce, ale ani v souvislosti s „biodromálním“ vývojem jedince.
Varování z OECD
Nahlédneme-li alespoň letmo do matných oken psychodiagnostiky, která je dnes v rámci českého poradenství používána, je situace více než tristní. Jsou používány vyšší standardy jako v klinické psychologii, zlepšené technologie a rozšířená objektivita testování? Je či bude někdy v budoucnu věnována pozornost zvyšování objektivity testové interpretace a predikce?
Když v minulém roce odjížděla z Prahy komise OECD sledující systém kariérového poradenství v ČR, zanechala po sobě zprávu, která byla sice v důsledku několikadenního pobytu velmi schematická a hrubě nepřesná, ale přesto upozorňovala na řadu varujících okolností, nad kterými by stálo za to se alespoň na chvíli zamyslet. Mimo jiné se pozastavila nad neexistujícím výzkumem predikční validity testů, které se používají pro účely kariérového poradenství.
Výzkum predikční validity testů se ovšem neprovádí vůbec, nebo jen minimálně nejen v oblasti kariérového poradenství, ale ani v jiných oblastech výchovného poradenství (školní zralost, SPU, aj.). To má prý pak zcela logicky za následek vysoké riziko, že mnohé rady by mohly být nevhodné nebo špatné. Budou se tedy těmito metodologickými otázkami zabývat jednotlivé okresní pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogická centra, nově vznikající krajská pracoviště, nebo někdo úplně jiný „tam nahoře“?
Maně si vzpomínám na truchlivé fiasko, které zažilo více než čtyřicet pražských poradenských psychologů, kteří v roce 2000 předložili ministerstvu školství poměrně rozsáhlý projekt v rámci programu výzkumu a vývoje s názvem „Výzkumná centra“. Hlavním posláním výzkumného centra, do jehož činnosti se chtěli zapojit poradenští pracovníci vedle své běžné poradenské praxe, byl mimo jiné rozvoj aplikovaného výzkumu v oblasti pedagogické a poradenské psychologie, vývoj a restandardizace výkonových testů schopností, dotazníkových metod a implementace nových nástrojů psychodiagnostiky do poradenské praxe.
Jak by ovšem mohl tento několikaletý grant konkurovat takovým projektům jako je Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty, s výzkumem Bible a jejich tradic v evropské a české kultuře, s Výzkumným centrem spalovacích motorů a automobilů Josefa Božka či s projektem zaměřeným na globální problémy lesních ekosystémů v 21. století?
No, někdo by se těmito otázkami skutečně asi zabývat měl! Jen v Praze totiž projde poradnami každoročně více než třicet tisíc dětí a školáků. Je-li tomu tak, nestálo by za to věnovat více pozornosti těm více než 400 000 dětí, školáků a jejich rodičů (nemluvě pochopitelně o učitelích) v celé republice, kteří každoročně využijí poradenských služeb ve školských poradenských zařízeních?
Neměnné poradenství
Pravdu má kolega Václav Mrštík, když svůj příspěvek, věnovaný koncepci rozvoje poradenského systému na Královéhradecku do roku 2010, začíná sice poněkud pochmurným, ale jinak z gruntu nepřekvapivým konstatováním, že výchovné poradenství se za dobu své existence téměř vůbec neměnilo.
Otázkou je, zda je to dobře nebo špatně. Otázkou je, proč se neměnilo a jestliže se mění, proč se vyvíjí tak strašně pomalu? Dost možná, že jeho názor bude řada „progresivistů“ považovat za příliš subjektivní, ne příliš optimistický, méně komplexní a nepostihující četné výpady, které podnikalo výchovné poradenství zejména v posledních patnácti letech. Faktem je, že výchovné poradenství na rozdíl od primárního či sekundárního vzdělávání neprochází zrovna hektickým vývojem a že více než stagnuje. Tedy, vlnka se občas najde, ale konstrukci tak masivního plavidla jen těžko odchýlí od jeho dlouho udržovaného kursu.
Pedagogicko-psychologické poradenství je v současné době v poněkud paradoxním postavení. Kupodivu se nemuselo v předchozích letech ani tak příliš vyrovnávat s komunistickou minulostí a dělat nějakou tu tlustou čáru. Naopak, doba před rokem 1989 byla – mimochodem právě díky působení docenta Hrabala a řady jiných nezapomenutelných osobností (Vojáček, Schürer, Malotínová, aj.) – výchovnému poradenství více méně nakloněna. Ve srovnání s následujícím obdobím byla vlastně dobou nebývalého rozkvětu nejen poradenské metodologie, ale i aplikovaného výzkumu. Řada poradenských zařízení z této doby vlastně dodnes žije: užívají se testy stejně jako i poradenské a intervenční postupy, které spatřily světlo světa v 80. – 90. letech minulého století, a s úspěchem či ze setrvačnosti jsou používány i v 21. století.
Vlastně není ani divu. Jiné diagnostické nástroje či postupy zase moc nevznikly. Poradenství se daleko více atomizovalo, tiše se sune „aktuálně daným časoprostorem“ a s neutuchající trpělivostí moudře radí. Otázkou dnešní doby však není, zda radí dobře či špatně. Tyto v podstatě etické otázky jsou tak intimní, že se o nich na veřejnosti raději moc nemluví.
Přeneseme-li ovšem výchovné – dnes již spíše pedagogicko-psychologické – poradenství ze spárů komunistické minulosti do zmatku dnešní přítomnosti, ve které tvoří ještě marginálnější část školského systému než kdysi, nelze si čas od času nepoložit otázku směřující k věrohodnosti poradenských služeb, které jsou klientům poskytovány. Je poradenství skutečně schopné poskytovat věrohodné – tedy, validní a reliabilní, chcete-li – informace a služby, jestliže se nevyvíjí poradenská metodologie a teorie? Nedávno konaný Poradenský den, věnovaný proměnám poradenského systému od doby docenta Hrabala staršího do dnešní doby, určitě vyvolal v mysli mnohých účastníků dost velký zmatek. Nebyla řeč ani tak o problémech poradenství a cestách, jak je řešit, jako spíše o „našich dostiženijach“ a úspěších.
Nový školský zákon jistoty nepřidal
Nový školský zákon, se kterým Češi vyrazili do Evropské unie a současně do soutěže o primát v Guinessově knize rekordů, praví, že pedagogicko-psychologického poradenství může, ale vlastně nemusí existovat, zatímco nové vyhlášky hovoří poněkud v jiném duchu. Dokud ovšem nebude vláda a resorty ministerstva školství stejně jako i práce a sociálních věcí brát psychologické poradenství a jeho podporu ve školství dostatečně vážně, je jedno, zda pedagogicko-psychologické poradny a ostatní školská poradenská zařízení mají či nemají „své“ ministerstvo.
Že by se dlouhodobými koncepčními otázkami zabývaly kraje jako noví zřizovatelé poradenských pracovišť? Je to celkem docela krásná myšlenka. Tak trochu ovšem připomíná historku o hraběnce Zaháňské z Babičky, která při projížďce zámeckým parkem sesedne s arabského plnokrevníka a na prašné cestě podá ručku místní znavené odbornici na poradenství. „Vy jste ta naše psycholožka z náchodské poradny? Nu, s tou vaší situací budeme muset skutečně už něco udělat, že?“
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat