Po pěti letech od účinnosti nového vysokoškolského zákona funguje v sektoru neuniverzitního školství 30 soukromých, ale žádná veřejná vysoká škola. Těch třicet škol nestojí stát ani korunu, studenty roční studium přijde na zhruba 40-60 tisíc. Na neexistující nové veřejné vysoké školy by tuto částku zaplatil za studenta stát. Jaká náhoda!
Bezpochyby přísná kritéria akreditačního mechanismu splňují soukromí žadatelé o vysokoškolskou licenci hravě, zatímco dlouze se připravující veřejné vyšší odborné školy pronásleduje v akreditačním řízení jeden neúspěch za druhým.To vše za vlády etatistické sociální demokracie. Faux pas veřejného školství? Ne! To jenom akademická lobby se nechce dělit o rozpočet a ministerstvo poslušně plní její přání.
Krátký exkurs do prehistorie neuniverzitního vysokého školství v Čechách
Raně porevoluční roky přinesly řadu nyní jen obtížně představitelných situací. Ve školství jednou z nich byl zrod myšlenky vzniku neuniverzitního vysokoškolského sektoru, tj. vysokých škol postavených na existenci krátkého (zpravidla tříletého), výrazně profesně zaměřeného studia. Hlavním protagonistům této myšlenky se v rytmu revolučního kvasu společně s 15 středními školami podařila nevídaná věc. Oslovili s touto myšlenkou nizozemskou vládu a s rozpačitou pomocí českého Ministerstva školství získali pro české školy v první polovině 90. let čtyřletou finanční pomoc v přepočtené hodnotě bezmála čtvrt miliardy Kč.
Nizozemská vláda vyčlenila tyto prostředky na přenos know-how nizozemských vysokých odborných škol (tzv. HBO) do českých podmínek. Patnáct českých středních odborných škol, které projevily kvalifikovaný zájem o transformaci na vysoké odborné školy, získaly do té doby nevídanou asistenci – přímou pomoc nejrozvinutějšího systému neuniverzitního vysokého školství v Evropě a konkrétní účinnou spolupráci se školami a odborníky ze čtyř západoevropských zemí.
Když projekt v roce 1994 skončil, mohla nizozemská strana po velmi zevrubném hodnocení českých škol konstatovat, že nejméně 10 z 15 jsou reálně připraveny se v dohledné době transformovat na první české neuniverzitní vysoké školy.
VOŠ proti všem
Psal se rok 1995 a situace byla již výrazně jiná než na začátku projektu. Proti vzniku neuniverzitních vysokých škol vystoupila akademická lobby ve zjevné snaze nevpustit do uzavřeného vysokoškolského rybníka další ryby, které by mohly navíc odčerpávat část vysokoškolského rozpočtu.
Zmátořila se rovněž byrokratická chobotnice, které po čtyřech letech defenzivy opět začala těžknout úřednická razítka. Klientelismus se rozjížděl na plné obrátky. A do soustrojí experimentálních vyšších odborných škol a jejich přestupu do „vysokoškolského klubu“ se začal hrnout písek ze všech stran.
Nastala taktická poziční válka, která sice přinesla vyšším odborných školám plnou legalizaci (červen 1995), ale zároveň v blátě nekonečných vnitroministerských „koncepčních“ debat, účelových obstrukcí akademické sféry a ostentativního nezájmu vrchního velení MŠMT uvízla sama podstata věci.
Jistý průlom do věci přinesla preference tzv. bakalářského studia. Hrálo se o čas. Cílem bylo myšlenku „vyautovat“ jako nepotřebnou se zdůvodněním, že stávající vysoké školy již pokrývají většinu poptávky po vysokoškolském studiu a vznik dalších vysokých škol není třeba. A demografická křivka klesá.
Znechucení ředitelů vyšších odborných škol, které se pět let připravovaly na transformaci a bůhvíkolikátým rokem úspěšně realizovaly vyšší odborné studium, rostlo. Myšlenka, že vyšší odborné studium bude pouhým vývojovým mezistupněm k plnohodnotnému profesně orientovanému vysokoškolskému studiu, se vzdalovala.
Nový vysokoškolský zákon – vlk se nažere, koza zůstane celá
V roce 1999 vstoupil v účinnost nový vysokoškolský zákon. Na první laický pohled se tím naplnil sen původních autorů. Byl uzákoněn tzv. neuniverzitní vysokoškolský sektor, byla dána možnost vzniku soukromých vysokých škol. Vládní politika navíc v té době hovořila o podpoře krátkého bakalářského studia.
Na druhý pohled bylo jasné, že zákon pod efektivní taktovkou akademické lobby a jejích byrokratických taškonošů porodil mrtvé dítě. Důvodů bylo několik, dva však zásadní.
Vysokoškolská lobby prosadila, aby akreditační kritéria pro tento typ škol a vzdělávacích programů v podstatě kopírovala kritéria pro klasické univerzitní studium. Tím byl vlastně do jisté míry popřen smysl vzniku tohoto typu škol. Bylo zřejmé, že vyhraje ten, kdo „uloví“ nejvíc titulů. Profesoři a docenti půjdou na dračku.
Vznik soukromé vysoké školy nezakládal škole nárok na státní dotaci. Zatímco nová veřejná (rozuměj státní) vysoká škola, jejíž vznik se uskutečňuje zákonem, tento nárok měla. Jaký argument může zdůvodnit, proč má být studentovi soukromé vysoké školy upřeno právo čerpat na své studium své daně, zatímco student veřejné vysoké školy jich využívat smí, není jasné. Nicméně průměrně myslícímu musely být již v té době známy důsledky tohoto nerovného postavení.
Několik mých (nadprůměrně myslících) známých v té době uzavřelo sázku. Do pěti let nevznikne jediná veřejná vysoká škola neuniverzitního typu, ale bude schváleno nejméně dvacet soukromých.
Realita dneška aneb něco tu nehraje
Blíží se nám konec sázkové lhůty, tedy páté výročí od data, kdy zákon vstoupil v platnost. Veřejná vysoká neuniverzitní škola není ani jedna a počet soukromých vysokých škol nám osciluje okolo třiceti.
Jednomu se nechce ani věřit, že všechny ty státní, dnes již krajské vyšší odborné školy, které myšlence transformace zasvětily 10 let práce s masivní podporou nizozemských, belgických, anglických a irských vysokých škol, jsou tak neschopné, že nejsou s to dostát akreditačním kritériím, zatímco desítky většinou malých soukromých středních škol masivně pokořují kvalitativní kritéria přísné Akreditační komise. Jihlavská a českobudějovická VOŠ, každá přes osm stovek studentů, pražská VOŠ informačních služeb – žádná není po těch deseti letech příprav ještě dostatečně zralá. Na první pohled absolutní faux pas veřejného školství.
Neuniverzitní vysokoškolský sektor opanovaly soukromé instituce bez nároku na státní dotaci (až na dvě výjimky). Za mimořádně pikantní lze označit fakt, že se tak dělo v době vlády jinak velmi etatistické sociální demokracie. Kde je úloha všeobjímajícího státu? Jak se ve světle 40-60 tisícového školného na soukromých VŠ lesknou ideály sociálnědemokratických bojovníků proti rakovině školného? A může se celý jeden sektor školství stát bezuzdným rejdištěm po mamonu lačnících soukromníků.
Peníze a lobby vládnou nekompromisně
To, že se ideály a veřejný zájem i v tomto případě staly obětí tradičního českého klientelismu a hry o peníze, není nejmenších pochyb. Jak samotná konstrukce zákona, tak vlastní velmi selektivní a účelový výkon licenční politiky státu byly a jsou pod diktátem zájmů akademické lobby stávajících vysokých škol a „strážců“ vysokoškolského ministerského rozpočtu.
Transformace veřejné vyšší odborné školy na veřejnou vysokou školu zvyšuje nárok na státní rozpočet, což je z pohledu zájmů stávajících vysokých škol jev velmi nežádoucí. A tak rovný přístup a objektivita, které by zde měl hájit právě stát, jdou stranou. Ministerstvo, podobně jako v případě odborářů, je i zde převodovou pákou lobbistických zájmů. A tak jindy rigidní odpůrci soukromého školství, jakým byl exministr Zeman, potlačili závist a ponechali neuniverzitní vysokoškolský sektor soukromému kapitálu k „vykořisťování člověka člověkem“.
Paní ministryně …,
… když už ministerstvu nejde o věc, když zájmy vysokých škol jsou přednější než zájmy obecné, když ministerstvo hodlá pokračovat v hazardu s důvěrou a aktivitou škol, jejích ředitelů a učitelů, když ministerstvu nevadí, že je tím flagrantně zpochybňován celý princip akreditačního mechanismu a když už Vám osobně nevadí až neskutečný rozpor mezi slovy a činy …,
… proč to děláte tak hloupě? Nebo se můžeme těšit, že svítá na lepší časy?
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat