Milan Hausner: Nespoléhejme na hromadná školení základní počítačové gramotnosti

INDOŠ vstoupil do nejméně vybavených škol, kde většinou nebudou žádní erudovaní odborníci či alespoň trochu zruční uživatelé počítačů. Pomoci by jim mělo (prázdninové…) školení základní počítačové gramotnosti, čili úrovně Z. Ze svých zkušeností však pochybuji, jaký efekt metoda hromadného školení vlastně přinese. Naše základní škola má s výukou učitelů své zkušenosti již 6 let (akreditace pro internet a multimédia). Dosud jsem však nenabyl přesvědčení, že osvojení dovedností „Zetka“ leží v návštěvě jakéhokoli školení. Úspěch spíš závisí na samostudiu učitele – za plné podpory zaměstnavatele.


Učitelé v lavicích

Podívejme se nejprve na úskalí typického „lavicové školení“ základní informační gramotnosti pro učitele, tak jak bude „Zetko“ nejčastěji probíhat.

Z organizačních důvodů se školení většinou vede pro uzavřenou skupinu z jedné školy. Znalosti učitelů jsou však i na té samé škole značně rozdílné. Nabídka více termínů pro více organizací je sice vhodnější, ale naráží na neskutečné organizační překážky. Jakkoli zkušený školitel pak obtížně volí tempo, které by vyhovovalo jak těm poučenějším, tak i těm zcela „nepopsaným“. Ideální je stav, kdy lektor má při praktické výuce k dispozici několik asistentů, kteří účastníkům kursů při práci s PC přiměřeně pomáhají. Jak to ale zrealizovat? Toť otázka…

V každém případě pro vzdělávání frekventantů-začátečníků platí obecné didaktické principy, jako je názornost, postupnost, pokud možno individuální přístup, trpělivost… Vše, co se taková paní učitelka má v kursu naučit, by zde měla mít čas pochopit, sama si vyzkoušet, a především zažít pocit z úspěchu, že se jí danou (třebas elementární) úlohu podařilo vyřešit. Tedy v žádném případě nesmí být zahlcena spoustou složitých definic a teoretických popisů neznámých činností. Začít jednoduše, vše si hned procvičit na počítači, zadané úlohy úspěšně vyřešit, zodpovědět případné dotazy, a teprve pak pokračovat dále. Maximum činností provozovat prakticky na počítači. Většinu teorie si totiž učitelé mohou přečíst sami – v ideálním případě před zahájením vlastního školení (dle pokynů střediska).

Bohužel, v učitelské veřejnosti se dosud neustálila potřeba „learning by doing“ ani ve vztahu k dětem, natož pak k sobě. Bylo pro mne obrovským překvapením, že mnohé paní učitelky raději popisovaly typy tiskáren, než by se pustily do psaní základního textu ve Wordu.

Smyslem „Zetka“ by mělo být učitele pro počítač zapálit a posílit v něm touhu po dalším samostatném pronikání do jeho tajů a možností. A tady se dostáváme k jádru problému: Učitel potřebuje vidět, k čemu mu má počítač sloužit. Kopírování či mazání souborů bez toho, že chápe, k čemu je to pro jeho práci dobré, jej pranic nepřesvědčí.

Komunikace mezi školitelem a frekventanty je dalším oříškem. Typickým školitelem je mladý odborník, typickou účastnicí kursu je spíše postarší paní učitelka. Hledají společný jazyk, překonávají vzájemný ostych. Učitelé (i ředitelé) jsou totiž specifická žákovská skupina. Jsou celý život zvyklí být v čele třídy tím nejmoudřejším a nejzkušenějším, nyní jsou vrženi do přesně opačné role. (Všimli jste si také, jak je většině učitelů velmi nepříjemná situace, kdy jsou sami zkoušeni, musejí-li např. řešit nějaké testové úlohy?) A v kurzu najednou nerozumějí spoustě věcí, které jsou zcela samozřejmé nejen lektorovi, ale i jejich vlastním žákům či dětem. Klasický bonmot z Jamese Bonda to plně vystihuje: „Pokud chci slyšet něco sarkastického o sobě (a počítači), jdu za svými dětmi.“ Nejhorší katastrofou je před učitele postavit na slovo vzatého odborníka – počítačového fanatika. Před učiteli musí stát kantor, který mluví stejnou řečí a ví, zač je toho za katedrou loket…


Jedno školení nic neřeší

Pokud však dvaceti hodinami celá příprava skončí, skončily i počítače v „zelených“ školách. V zásadě platí, že nakonec stejně musí každý učitel pronikat do tajů počítače sám, pokud z něj má mít nějaký užitek. V mnoha případech je pak školení v lavicích jen přehlídkou ztraceného času a peněz.

Tím netvrdím, že máme školení v rámci PI SIPVZ ignorovat. Šlo by to ale aspoň z části udělat jinak? Domnívám se, že docela dobře ano. V současné době už budou učitelům k dispozici počítače ve vlastních školách. Proč by nebylo možné vytvořit v rámci školy pobídkový systém vzdělávání? Proč by museli čekat do prázdnin, na které je „Zetko“ předběžně avizováno, a na počítače se do té doby jen koukat?

Na trhu existují pomůcky, které mohou samostatnou přípravu velmi dobře podpořit. Předně mohu doporučit vzdělávací programy nakladatelství Grada MS Excel a MS Word. Ne proto, že sklízejí nejednu cenu a chtěl bych jim dělat další reklamu, ale především proto, že umožňují volit si vlastní tempo i paní učitelce před penzí. Když zvážíme, že multilicence pro školu stojí tisícovku, pak se nabízí otázka, zda právě tento CD-ROM neroztočit v mechanikách mezi prvními. Také elévové na hranici pokročilosti se s ním docela vyřádí, neboť mnohé funkce, které MS Office má, zůstanou i zkušenému uživateli na dlouho utajené.

Posluchač pracující vlastním tempem s účelnou pomůckou (a doufejme, že se na trhu objeví i další užitečné produkty), volící si cvičení i závěrečné testy – přesně to by mohlo znalosti „Zetka“ přinést ve zkráceném čase a ve vlastních školách. Potom snad nebude příslovečný prach na monitorech utírat úklidová četa vybavená těžkou mechanizací.



Varianta příspěvku byla přednesena na konferenci Počítač na základní škole.


Milan Hausner