Letošní začátek jara není zrovna vhodným obdobím na toulky po Petříně. Daleko vhodnější variantou je návštěva některé výstavy, kde vám alespoň nekape za krk. Kdo má rád školství, toho nesporně zaujme v pořadí už šestá výstava Schola Pragensis, která byla v úterý otevřena v Průmyslovém paláci pražského Výstaviště pod názvem Labyrint moudrosti.
Hned při vstupu do výstavní haly mne paradoxně napadá jeden prastarý vtip, jaký že je rozdíl mezi pedagogem a pedofilem. Že prý ten druhý má rád děti. Jsem si jist, že autorem vtipu je bezpečně nějaký kantor, kterých je okolo výstavních stánků jako šafránu stejně jako návštěvníků.
Za to jsou všude kolem stovky školáků, kterým nepřítomnost dospělých návštěvníků ani moc nevadí, protože si o sto šest malují, surfují na internetu, učí se angličtinu nebo přírodopis, lezou po horolezecké stěně, dělají výstavní noviny a nad tím vším mumrajem se nese hudba z pódia.
I ti přítomní kantoři tady vypadají tak nějak mladší, než ve skutečnosti jsou, protože všechno dělají společně se všemi těmi školáky. Prostě dělají to, co dělají každý den ve škole, a velmi často nepoznáte, kdo je kantor a kdo jeho žáci. V davu před pódiem můžete potkat úplně živou ústřední školní inspektorku, která si jen tak odběhla z ministerského klání o investičních prostředích na výstavu a chce se mrknout na školáky ve výstavních stáncích. Když jde okolo nějaký mužský, tak je to buď pyšný starosta nějaké městské části, který jihne, jak mu jeho školy kvetou pod rukama, nebo je to kantor idealista, který už neumí žít jinak než ve škole. Prostě je to po něj osud.
Schola Pragensis je již tradičně výstavou nekomerční. To se pozná jednoduše podle toho, že u výstavního stánku se na vás okamžitě nevrhá usměvavá hosteska nebo sympaťák s motýlkem, který vám nestrká do ruky náruč prospektů. Spíš se vám připlete pod nohy kluk a s úsměvem povídá: “Tak tohle jsem nakreslil já.” “Dobrý”, říkám na to zase já a rozpaky jsou jedině na mé straně. “ A nestůjte tady a pojďte si s námi kreslit”, přerušuje školák trapné ticho a učitelka nás z povzdálí pobaveně pozoruje. Ještě že mne nepozval na horolezeckou stěnu, říkám si a poslušně beru do ruky štětec a dávám se do díla. Školák mne pozoruje a je mi jasné, že se role vyměnily. Tohle nezažijete na žádné jiné výstavě. Nikdo tady nic moc nepředstírá, protože výstavu si děti vzaly za svou a jestli něco vystavují, pak vystavují samy sebe.
Vystavovat 127 škol a školských zařízení v jedné výstavní hale není žádná legrace, ale nikdo si nepřekáží. Všichni si žijí svůj vlastní školní život, jakoby to bylo v jejich škole a nikoli na výstavě. Než projdete všech jednadvacet výstavních stánků, máte hlavu jako kotel a každému návštěvníkovi musí být jasné, že učení dětí je strašná, ale krásná řehole. Ve výstavní redakci se tuží pár mladých redaktorů nad posledními úpravami vlastního časopisu a zjevně jim docházejí nervy jako jejich dospělým kolegům před každodenní uzávěrkou.
Kdo navštívil nedávno skončenou výstavu Schola Nova, musel si tam ve srovnání s výstavou pražských škol připadat jako v mausoleu. Šestý ročník výstavy je důkazem, že myšlenka prezentace práce škol, kantorů a především dětí v Praze nezapadla a žije svým životem. Návštěvníků je sice poskrovnu, ale tohle není výstava moderních nablýskaných automobilů. Tady je vidět hodně školáků a za nimi strašně moc práce.
Před šesti lety našel nápad pochopení v radě Magistrátu hlavního města a zjevně neusnul. Měl nabídnout pražskému učitelstvu to, co mu chybělo. Učitelská konference jako místo pro diskuse a tvůrčí dílny i další setkávání v týdnu před výročím J. A. Komenského sice vzaly za své, ale snad se v dalších letech stejně tak vynoří, jako před několika lety zmizely. Zůstala jen myšlenka výstavy pražských škol a školských zařízení a kantorský bál. To není zrovna málo. Padne-li na vás jarní učitelská deprese a máte-li chuť se vším praštit, odejít ze školství a prodávat třeba mobilní telefony nebo prchnout do nějaké pojišťovny za dvacet tisíc čistého, zajděte si na tuhle výstavu. Na nějaký čas vás to docela určitě přejde a zjistíte, že v Labyrintu moudrosti stojí za to bloudit. Je to sice fuška, ale sakra krásná …
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat