Rodiče nelze obviňovat za to, že jejich dítě koktá. Po letech výzkumů se nenašel žádný důvod k domněnce, že by způsob rodičovské výchovy nějak významně ovlivňoval výskyt koktavosti. Na druhé straně ovšem rodiče a ostatní členové rodiny mohou dítěti podstatně pomoci.
Co předurčuje, zda bude dítě koktat?
Existuje mnoho teorií o tom, proč děti koktají, ale žádná z nich uspokojivě nevysvětluje vše, co kolem koktavosti zjišťujeme. Děti, které koktají, nejsou náchylnější k psychickým problémům než ty, které nekoktají. Nejsou ani úzkostlivější než jejich plynule hovořící vrstevníci. Není žádný důvod domnívat se, že je koktavost důsledkem nějakého citového traumatu nebo abnormálních reakcí dítěte.
Existuje však důvod k názoru, že u některých dětí může mít predispozice ke koktavosti genetický podklad, ačkoli je také zřejmé, že k tomu, aby některé děti začaly koktat, přispívají nutně také určité vnější podmínky. Řečový mechanismus těchto dětí se jeví náchylnější k poruchám plynulosti řeči. Příčina takové náchylnosti není v současnosti známa, avšak někteří vědci se domnívají, že se jedná o lehkou mozkovou dysfunkci, která narušuje precizní spolupráci jednoho sta nebo i více svalů podílejících se na tvorbě řeči. To dále vede k přesvědčení, že některé děti mohou na takovéto narušení řeči reagovat obavami a napětím, což celý problém ještě zhoršuje. Tak potíže narůstají a je pravděpodobné, že koktavost bude přetrvávat.
Koktavost propuká pravděpodobně kombinováním několika příčin. Různé děti mohou různými cestami dojít ke shodnému konci – ke koktavosti. Pátrat tedy po jediné zaručené „příčině“, když jich existuje více, se může stát spíše problémem než řešením situace. To, co koktavost způsobuje, se pravděpodobně zcela odlišuje od toho, co ji udržuje, rozvíjí nebo zhoršuje. Uveďme příklad. Zacházíte neopatrně s nožem a říznete se do prstu. Nůž způsobí ránu a počáteční bolest. Sůl, která se dostane do rány, bolest prodlužuje a zhoršuje, avšak sůl příčinou poranění není. Stále jsme ještě neobjevili „nůž“, který způsobuje koktavost. Ale víme něco o „soli“, která bolest podněcuje a zhoršuje. Je tedy lepší zaměřit se více na to, co koktavost udržuje, než na to, co by ji mohlo vyvolávat, protože s tím můžeme něco dělat, je v našich silách to měnit.
Kdo je vinen?
Po letech výzkumů se nenašel žádný důvod k domněnce, že by způsob rodičovské výchovy nějak významně ovlivňoval výskyt koktavosti. Na druhé straně ovšem rodiče a ostatní členové rodiny mohou dítěti podstatně pomoci: například tím, že vytvářejí klidné, neuspěchané rodinné prostředí, nechávají dítě domluvit, neskáčou mu do řeči, nemluví za dítě atd.
Bohužel jsou i takoví rodiče, bratři, sestry, tetičky, strýcové a další rodinní příslušníci, kteří dítěti brání v řeči, např. dokončují za dítě větu, přerušují ho, okřikují, vyžadují rychlejší odpovědi. Jistě tak nečiní ve zlém úmyslu, nicméně takovým chováním ztěžují dítěti, které má řečové potíže, aby se jeho řeč stala plynulejší. Když rodiče něco z takového chování změní (např. zpomalí vlastní způsob řeči, sníží počet otázek, s nimiž se na dítě obracejí, přestanou ho předvádět návštěvám), mohou tím dítěti velmi pomoci.
Co pomáhá
1. Zajistěte doma klidnější, méně uspěchaný životní styl.
2. Hovoříte-li s dítětem, mluvte pomaleji.
3. Nechte dítě dokončit jeho myšlenky.
4. Snažte se nemluvit za dítě a nepopohánějte ho v řeči.
5. Dříve než dítěti odpovíte na jeho otázky, udělejte malou pauzu.
6. Po dobu společného jídla vypněte televizi nebo rozhlas. Je to čas pro rodinnou konverzaci, ne pro poslech rozhlasu či televize.
7. Když na vás dítě začne mluvit ve chvíli, kdy se musíte věnovat jiné činnosti (např. řízení auta), řekněte mu, že se mu budete věnovat za chvíli se vší pozorností.
Převzato jako ukázka z knihy Malcolma Frasera Svépomocný program při koktavosti, vydané nakladatelstvím Portál.
redakce
0 komentářů:
Okomentovat