ICT ve výuce je široké téma, kterým se dnes zabývají celé týmy odborníků. Před branami stojí masivní nástup technologií do škol. Byla přijata Státní informační politika a celá řada učitelů se křižuje, co se zase na ně chystá. Ti rozumní přemýšlejí o tom, jak půjde výpočetní technika opravdu ve výuce využít.
Ve svém starším článku, jsem se zabýval didaktikou těchto technologií ve výuce. Nic na něm nemusím měnit. Na webu lze ale nalézt značné množství dalších článků, které se podobnou tématikou zabývají. V poslední době mě především zaujal ten, který se dnes pokusím pro podmínky českého školství glosovat.
ICT je zatracováno i vychvalováno zároveň. Jak situace vypadá, když existují opravdové možnosti tuto techniku využívat, lze dobře dokumentovat na prohlášení jedné mé paní učitelky, která dva týdny čekala na instalaci nové interaktivní stěny s data projektorem. Již dlouho předtím používala LCD panel. „Jak mám bez techniky učit?“ „Kdy už to bude?“ … Po několika dnech… „Já už to snad ani bez techniky neumím!“ Podotýkám, že nejde o učitele informatiky, ale dějepisu. Technika je v jejím chápání prostředek usnadňující předávání informací dětem. Nesmí být cílem. Prostě jen počítač je hloupý psací stroj, který umí mimo počítání především mluvit, kreslit a zobrazovat. Já dodávám – přenášet informace.
Přesto se role výpočetní techniky dost často přeceňuje. Pan McKenzie například uvádí 10 mýtů, které ICT a hlavně proces jejího osvojování učiteli obklopují. My je budeme ve zkratce glosovat.
Deset mýtů v softwarové pasti
1. Vědomosti o práci se softwarem zvyšují počet hodin, v kterých je využívána technologie. Další hodiny softwarové přípravy vedou k dalšímu využití software ve třídě.
Realita: Software může být účinný v hodinách, pokud učitel jednoznačně stanoví „vstupní požadavky“, které zlepšují studentovu výkonnost. Tabulkový procesor může posílit osvojování principů kyselých dešťů, pokud učitel tabulku využívá pro sběr a vzájemnou analýzu dat zjištěných v terénu. Pokud učitel nepožaduje interpretaci dat, potom je tabulkový procesor v tomto případě nadbytečný.
Komentář: Jednoznačná pravda. Dá se shrnout mnohem jednodušeji. Počítač – respektive software je jen nástrojem, s kterým lze dosahovat lepších studijních výsledků, pokud je splněna Komenského zásada přiměřenosti a vhodnosti v daném okamžiku.
2. Učitelé se nejlépe učí od těch odborníků, kteří jsou v daném oboru velmi nadaní.
Realita: Mnoho učitelů, zvláště ti váhaví a zpátečničtí, dost často chápou pedagogiku jako pohodlné zaměstnání. V mnoha případech „superodborník“ tyto skupiny lidí zastraší, protože vlije do jejich myšlení zmatek. Někdy je „Méně více.“ Povzbuzování a posilování je mnohdy efektivnější způsob. Znalost „didaktických cílů“ a následně vazeb na možnosti softwaru je daleko důležitější než zvládnutí veškerých softwarových dovedností. Nejdůležitější jsou výsledky studijní skupiny, která je učiteli svěřena.
Komentář: Opět nic nového. Přiměřenost je základní zásadou J.A.Komenského od nepaměti. Na druhé straně se nebojím říci rovnou, že určitá míra lehce „pozitivního“ stresu je zvláště v případě učitelů nutná k tomu, aby učitelé začali s realitou ICT vůbec uvažovat. Posilování kladným příkladem je velmi účinné, ale musí mu předcházet jednoznačné stanovení cílů a výsledků, které ve svém konci povedou k učitelově jistější práci, lepší orientaci, sociálnímu postavení a v samém důsledku k lepší výplatě. Pak se motivace (další Komenského zásada) stane vůdčí myšlenkou.
3. Dospělí ve nejvíce naučí ve třídách.
Realita: Pokud učitelé mají na výběr, volí mnohem častěji malé pracovní skupinky, individuální přípravu či neformální formy vzdělávání. Třídy jsou zapomenuty. Třídy jen málo oslovují individuální požadavky učitelů a mnohdy vedou k otázkám typu „jak se dá toto ve vlastní třídě použít?“
Komentář: zde jde o učitelům dobře známou skutečnost. Toto pravidlo platí i pro naše žáky. Lepších výsledků se dosahuje v menších skupinkách. Pro učitele platí obzvlášť pozitivní směrování v rámci individuální přípravy s následným testováním a prověřováním znalostí. Bohužel systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP) žije většinou v dobách dávno minulých a jeho realita nepřestoupila brány minulého století, i když zařazuje nová témata. Zvlášť v oblasti ICT je tento posun více než nutný. Otázkou zůstává, jak se dá se současným vybavením, individuální výuka zajistit. Ostatně to platí obecně i pro učení jiných kategorií.
4. Učitelé se práci se softwarem nemohou naučit sami.
Realita:
Třídy velmi často vyvolávají pocity závislosti. Jestliže nadšenci se naučí většinu znalostí a dovedností sami, váhavci mají tendenci čekat na další školení a další výcvik. Mnohem lepší je naučit učitele, aby se učili sami. Postgraduální studium by je mělo v tomto směru podporovat.
Komentář: Zde není potřeba dodávat vůbec nic.
5. Dovednosti jsou zásadní, na pocitech učitele pramálo záleží.
Realita:
Víme dobře, že učení se člověka postihuje formální i obsahovou stránku osobnosti. Většina technologického výcviku zcela opomíjí lidské pocity: nervozitu, nejistotu až panický strach. Stanovení nevhodných cílů vede často k zahlcení. Účastník kurzu výpočetní techniky by měl mít pocit jistoty a důvěry. Posilování sebedůvěry pak vede k splnění stanovených cílů.
Komentář: Ani zde se učení novým technologiím neliší od klasické didaktiky. Přiměřenost a volba metodiky určují konečné výsledky studenta.
6. Informační technologie je o technologiích, a vůbec ne o učení se a vyučování.
Realita: Hlavním vodítkem učitele by měla být studentova výkonnost. Tato orientace se ještě posiluje v souvislosti s národním kurikulem a stoupající úrovní testů. Učitelé by neměli vnímat technologii jako cíl, ale jako prostředek zvýšení efektivnosti studentova výkonu. Takoví učitelé využijí počítač jako prostředku pro to, aby jejich student byl lepší spisovatel, čtenář či myslitel. Je jim úplně jedno, zda studenti píší jeden úhoz za minutu anebo šedesát.
Komentář: Tento rys je možno naplnit v okamžiku, když si učitelé uvědomí, k čemu opravdu technologie slouží. V podmínkách našich škol však bohužel zatím můžeme spíše vytipovat zuřivé zastánce ICT anebo jejich zapřísáhlé odpůrce. Učitelé většinou nevědí, co mohou v těchto oblastech od ICT očekávat. Zásady SIP by v prvé řadě měly vyřešit tuto skutečnost. Teprve po přerodu učitelského myšlení v tomto ohledu může nastat znatelný celospolečenský posun dopředu.
7. Při učení se výpočetní technice jde především o dovednosti a na ničem ostatním nezáleží.
Realita: Účastníci softwarových kurzů jsou většinou velmi různorodí, najdeme mezi nimi poměrné znalce, ale i zcela nezkušené učitele. Lektor je většinou předem odsouzen nerespektovat jednu z těchto skupin. Rozdílné styly učení vedou i k tomu, že jen málokterý kurz může uspokojit všechny jeho absolventy v jejich dílčích potřebách.
Komentář: Opět jde o klasického Komenského. Vyrovnanost skupiny a individuální přístup formují osobnost žáka. Jak to ale zajistit ve skutečnosti, zůstává nezodpovězenou otázkou. V době, kdy učitelé budou muset během dvou let zvládnout základní dovednosti nutné k přerodu jejich práce z úrovně vyprávěcí na úroveň konzultační, bude tento přístup v praxi více než komplikovaný.
8. Nejúčinnější učení je tehdy, když vyvěrá z vlastní zkušenosti.
Realita: Středem učitelova zájmu je třída. Učitel občanské nauky je především orientován na občanskou nauku. Učitel potřebuje vědět, jak využije softwarové nástroje ve svém předmětu. Takový přístup je pro úspěšnost celého kurzu zcela nezbytný. Lektor školící vysokoškolské studenty elektrotechniku je pro výuku učitelů II. Stupně základní školy zcela nepoužitelný. Lektor většinou neví nic o občanské nauce a není schopen poskytovat dostatečný rozsah příkladů, kde lze například tabulkový procesor využít.
Komentář: Zde se můžeme dobrat těch nejčernějších obav. Státní informační politika sebou přinese nutný nárůst dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Do celého koloběhu vstoupí velké peníze a DVPP se stane pro mnohé instituce velmi dobrou a lukrativní náplní. Pokud tyto instituce dokáží naplnit očekávání, která jsou poměrně přesně definována v minulém odstavci, pak je vše v pořádku. Jak budou v oblasti DVPP využívány zkušenosti těch škol, které z technikou dlouhodobě pracují, však zůstává otevřeno. Zkušenosti škol, které v této oblasti pracují, by měly tvořit jádro dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Málo platné, učitel se nejvíce naučí ve svém vlastním prostředí.
9. Učitelé nemohou využít softwarových znalostí ve třídě až do okamžiku, když nezvládli komplexní práci s počítačem.
Realita: Skupinky nadšenců i váhavců mohou spolu docela dobře vytvářet plány hodin pro vhodné využití ICT ve výuce. I váhavci mohou velmi pozitivně přispívat k jejich rozvoji, protože přinášejí dobré pedagogické postřehy, které by nadšenci do počítačů přehlédli. V průběhu práce na takových projektech si váhavci většinou osvojí poměrně širokou škálu dovedností, získají sebedůvěru a ochotu zkusit využití technologií ve své třídě. Pokud se nezapojí do činnosti, pak jsou demoralizováni, je to ztráta času a vyřazování jedince z kolektivu.
Komentář : Pro technologické učení platí navlas stejná pravidla jako pro každý jiný předmět.
10. Informační technologie je jediným východiskem.
Realita:Není to pravda. Je zcela jasné, že v přípravě učitelů musí hlavní roli hrát především výcvik strategií a didaktických technik. Teprve potom hraje roli technologie a technika, počítač a software, Místo ICT ve výuce stále ještě hledáme, musíme pomyslný vůz uvázat tam, kam patří. Za čtyři koně, které vzdělávání pohánějí – osnovy, učení se, vyučování a objevování.
Komentář: Role výpočetní techniky je ve vzdělávání podstatná, ale ne nejdůležitější. Je jen další, byť mnohem dokonalejší možností, jak dostávat informace tam, kde je chce učitel mít. Výpočetní technika je opravdu jen zapřáhnutým vozem, které by měl být tažen ve směru, kam jdou čtyři koně vzdělávání. Tragédií se stává, když učitelé do tohoto vozu bez vlastního motoru, přidají svůj vlastní, co si táhne tam, kam jen sám učitel píská.
(GLOSY K ČLÁNKU THE SOFTWARE TRAP - MCKENZIE, 1999]
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat