Na začátku dubna byl na České škole publikován komentář Jaroslava Škárky pod názvem Výchova nebo vzdělání na VŠ. Po přečtení článku jsem zjistil, že autorovi nejde jen o problematiku výchovy či vzdělávání na vysokých školách, ale zamýšlí se nad řadou dalších otázek, které jsou aktuální nejen na našich vysokých školách. Bohužel některé myšlenky zůstaly viset poněkud ve vzduchu. Hned v úvodu článku autor píše: „Vysoké školy a university v dnešní době otevírají a otevřeli často pod vlivem poptávky mnoho nových oborů a studijních disciplín a velmi rozvolnili masovým zaváděním kreditních systémů i samotný průběh studia.“ K první části souvětí lze podotknout jen tolik, že by bylo vhodné připojit do tohoto výčtu také soukromé vysoké školy neuniverzitního typu, které by mohli změnit pohled na popisovanou problematiku. Ty však jsou nyní ve stádiu zrodu a teprve čas ukáže, zda právě nově zaváděné obory na tomto typu škol mají svoje opodstatnění.
Fakt, že naše univerzity otevíraly a otevírají nové obory se dá vidět i z jiného úhlu. Před rokem 1989 se u nás některé obory nemohly studovat prakticky vůbec (jako tzv. buržoazní pavědy) nebo jiné „vybrané“ obory mohli studovat jen opravdu dobře prověření soudruzi. Teprve 90. léta přinesla svobodu akademického vzdělávání a tím možnost svobodného rozvoje některým disciplínám do té doby potlačovaným, popř. zmanipulovaným komunistickou ideologií (příkladem mohou být tzv. sociální vědy nebo studium práv). Mimoto vznikl prostor pro další vědní obory, jejichž etablování na univerzitách si vynutila nejen společenská poptávka, ale i vnitřní rozvoj daného vědního oboru (např. informatika). Daleko víc mě však zaujalo autorovo tvrzení, že masovým zaváděním kreditních systémů byl rozvolněn průběh studia. S tímto názorem nemohu souhlasit. Kreditní systém neznamená v žádném případě rozvolnění studia. Jeho smyslem je dát studentům do jisté míry možnost výběru při volbě svého studijního plánu, ale zároveň vložit do jejich rukou jistou odpovědnost za svoje studium. Pravdou je, že naše vysoké školy a univerzity nemají mnoho zkušeností s tímto systémem, a tak se často setkáme s velice pozoruhodnými problémy. Ke kreditnímu systému se však organicky váží další oficiální dokumenty, které ho doplňují a zpřesňují. Jde o studijní a zkušební řády jednotlivých fakult a dále pravidla studia vymezená jednotlivými ústavy či katedrami (všechny tyto dokumenty musí být ve vzájemném souladu). V rámci kreditního systému mohou jednotlivé studijní programy nabídnout studentovi povinné předměty, jež považuje studijní plán za klíčové pro zvládnutí dané disciplíny. Vedle nich existují tzv. povinně volitelné předměty. Tyto kurzy nabízí většinou mateřský ústav a dává posluchačům možnost volby a tím i možnost profilace studijního zaměření. Posledním typem jsou volitelné předměty, které je možné volit nejen z nabídky mateřského ústavu, ale z nabídky celé fakulty, popř. univerzity. Poměry těchto tří skupin předmětů (každá skupina je označena jiným typem kreditu, jednotlivé předměty nesou rozličnou kreditovou zátěž, tj. počet kreditů) jsou do značné míry v kompetenci jednotlivých pracovišť, samozřejmě při dodržení všech pravidel uváděných zpravidla ve zmiňovaných dokumentech. Student tedy musí povinně absolvovat určité penzum základních předmětů, ale další část svého studijního plánu si může vybírat. A je pouze na studentovi, jakou strategii studia zvolí. Na druhou stranu i jednotlivá pracoviště na fakultách musí přizpůsobit nabídku předmětů tak, aby si posluchači opravdu mohli předměty vybírat. Každý posluchač také dobře ví, kolik kreditů potřebuje, aby mohl vykonat bakalářskou nebo státní závěrečnou zkoušku a jaké další povinnosti musí splnit.
O problematice kreditního systému by se dalo napsat ještě mnohem více. Případné zájemce odkazuji přímo na materiály jednotlivých univerzit nebo fakult. Snažil jsem se jenom uvést několik argumentů k tomu, proč nemohu dát rovnítko mezi kreditní systém a rozvolnění studia. Sluší se poznamenat, že moje názory vychází ze zkušenosti s kreditním systémem na Filozofické fakultě MU. Navíc ve spojení s novým Informačním systémem (www.is.muni.cz), který je zaváděn na Masarykově univerzitě, je kreditní systém rozšířen o novou dimenzi. Ale to už je jiné téma.
Podle J. Škárky je cílem studia na vysoké škole a univerzitě příprava vědeckých pracovníků, specialistů v jednom konkrétním oboru. S tím lze souhlasit. Ale… Opravdu je cílem studia na vysoké škole úzce specializovaný odborník? Není spíš cílem vzdělanec-intelektuál, který má vystudovaný svůj obor (ať už se pro něj rozhodl z jakéhokoli důvodu), ale je schopen díky své metodologické a vědecké průpravě pracovat i v jiném oboru? A nemusí se automaticky jednat o povrchní vzdělání bez teoretického zázemí. V dnešním světě, ve kterém poznatky zastarávají velice rychle, by mohl být specialista v jednom oboru značně znevýhodněn.
Jiří Zounek
0 komentářů:
Okomentovat