Některá úskalí nově koncipované maturitní terminologie mohou vyvolávat nejen údiv čtenáře, ale zejména obavy u samotných maturantů a jejich rodičů. Pro mnohé absolventy SŠ nebude příliš lichotivé, že po čtyřech, šesti či osmi letech středoškolského studia dosáhnou pouhé „gramotnosti“ v určitém maturitním předmětu. Český novelizovaný návrh materiálu s názvem Nová maturita II začíná poněkud kuriózní větou, ve které se říká, že „koncepce reformované maturity nesmí plnit roli iniciátora změn obsahu vzdělávání na středních školách, ale přiměřeným způsobem musí respektovat současný stav a vývoj školního kurikula“. Po přečtení většiny předmětových katalogů cílových požadavků však musí většina kantorů dospět k závěru, že pravý opak je pravdou. Zejména řada odborných škol bude totiž v dalších dvou letech nucena zvýšit časovou dotaci u většiny všeobecně vzdělávacích maturitních předmětů, a to na úkor předmětů odborných, aby jejich absolventi mohli dosáhnout alespoň na úroveň maturitní gramotnosti. Některé střední odborné školy navíc nebudou ani schopny svým budoucím žákům garantovat dosažení maturitní úrovně A již při jejich vstupu na střední školu v 15 letech. Některá sémantická úskalí nově koncipované maturitní terminologie stejně tak mohou vyvolávat nejen údiv čtenáře, ale zejména obavy u samotných maturantů a jejich rodičů, protože vymezení cílových požadavků na úrovni B jako obecného „gramotnostního základu“ maturanta je nesporně velmi demotivující označení, které bude většina středoškoláků nesporně přijímat s velmi rozporuplnými pocity. Pro mnohé absolventy středních škol nebude příliš lichotivé, že po čtyřech, šesti či osmi letech středoškolského studia dosáhnou pouhé „gramotnosti“ v určitém maturitním předmětu. Na druhé straně lze vyslovit stejně tak obavy, zda bude pro mnohé zaměstnavatele motivující, aby přijímali do svých organizací absolventy středních škol, kteří absolvovali maturitní zkoušku pouze na úrovni „gramotnostního základu“.
V novelizovaném návrhu došlo rovněž k změně ustanovení o tom, kterým stát stanuje tzv. mezní hranici úspěšnosti ex post, tj. až po vyhodnocení výsledků. To bylo nahrazeno novým ustanovením, že stát stanoví a zveřejní bodové vyjádření rozhraní mezi „prospěl“ a „neprospěl“ předem. To je opravdu velmi originální myšlenka. Stát bude mít (v tom lepším případě) databanku jednotlivých úloh, které zařadí do konečné verze externího maturitního testu. On ten stát bude vědět, jaká je celková obtížnost maturitního testu, přestože se s ním nebude moci nikde ukázat? On ten stát být ale velmi chytrá instituce, když on předem vědět, kdo „prospěl“ a kdo „neprospěl“! Metoda stanovení mezní hranice úspěšnosti ex post je totiž v zahraničí (např. v Holandsku, Velké Británii nebo ve Slovinsku) vyzkoušena mnohaletou praxí. Má svou jasnou logiku, protože umožňuje státu postupně zvyšovat laťku náročnosti. Žáci maturující každoročně například na holandských středních školách předem vědí, že by měli zvládnout minimálně 55 - 60 % testových úloh. Jaká bude ale skutečná hranice úspěšnosti, to je ovlivněno nejen náročností jednotlivých maturitních testů, ale i kvalitou populace maturantů samotných, která v každém školním roce nepochybně kolísá, zejména probíhají-li v rámci školského systému reformní změny. A české školství ve své podstatě stíhá v posledních deseti letech jakási permanentní vzdělávací revoluce.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat