Rádio Proglas připravilo koncem loňského roku rozhlasové povídání se studenty integrované třídy na téma integrace zrakově postižených žáků. Některé názory a postřehy těchto studentů vám přinášíme také na České škole. Rádio Proglas připravilo koncem loňského roku rozhlasové povídání se studenty integrované třídy Cyrilometodějské střední pedagogické školy, Janou, Míšou a Frantou a dalšími hosty (pořad „Do života“, redaktorky Dana Holubová a Renata Bělunková). Vybíráme ty nejcennější názory a postřehy studentů, kteří přišli do rádia poté, co se ve svém kolektivu třídy na CMSPŠ Lerchova zúčastnili obou fází Inkubátoru „v terénu“, tedy dotazníku a studentské debaty s tématikou integrace zrakově postižených žáků. Na další přítomné přenesli obdivuhodnou vyrovnanost a v otázkách integrace jsou bezesporu pozitivními inspirátory. Posuďte sami.
Redaktorka: Jak vypadá vaše integrovaná třída?
Šárka: …naše třída vypadá úplně normálně, akorát tam máme Janu, která špatně vidí. Pro nás, jako její spolužáky, to znamená to, že se o ni rádi staráme, a jinak, já to beru úplně normálně, takže něco zvláštního, že bychom byli nějak omezováni, to vůbec ne.
Redaktorka: Je to pro vás nějaká zkušenost navíc. Plynou z toho pro vás ještě nějaké další povinnosti?
Šárka: Je to, že Janě musíme říkat: Jani, tady je schod, tam jsou dveře, je tady tma, já ti rozsvítím, ale není to určitě nic, co by nás obtěžovalo.
Redaktorka: Jani, na jaké základní škole jsi byla?
Jana: byla jsem na běžné základní škole, mezi zdravými spolužáky. Uvědomuji si úplně jiný pocit tehdy a teď, je to hodně tím, že teď jsem mezi lidmi, kteří chtějí jednou dělat podobné věci (střední pedagogická škola, poz. red.). Na základní škole jsem nezaznamenala žádný zvláštní přístup, také jsem se učila mnohem hůř než teď a bylo to velmi těžké. Učitelé mi nevycházeli nijak vstříc, zvládla jsem to pouze díky své báječné mamince a několika přátelům. Beru to jako důležitou zkušenost.
Redaktorka: Jak u vás ve třídě vypadalo to první zjištění, že tam máte zrakově postiženou studentku?
Šárka: Když jsme přišli do prvního ročníku, tak jsme vůbec nevěděli, že Jana je nějak postižená. Já si pamatuji, že mi připadala hodně suverénní, tak jsem si říkala - no, tak ta bude namyšlená - protože ona všechno věděla a mě se zdálo, že říká: já jsem borec světa a všechno vím…
A ve druhém ročníku jsme se v rámci dramatické výchovy a posléze psychologie bavili o Janě, ona sama nám řekla, jak moc nevidí, a tehdy to byl takový velký zlom, že jsme si uvědomili, že jsme ji brali doposud úplně špatně, a že když k ní půjdeme blíž a ona k nám, že to bude velice dobrý. Teď jsme všichni moc rádi, že je právě ona s námi ve třídě.
František: Myslím si, že je to velká zkušenost také pro ostatní studenty ve škole, protože jinak málokdy je taková možnost takové lidi poznat.
Šárka: Řekla bych, že nám ostatní třídy i závidí, že Janu máme, že se máme o koho starat.
František: Jsme s Janou k sobě velmi otevření a vykládáme si o svých pocitech, vlastně v tom není žádný rozdíl, zda Jana vidí či ne.
Redaktorka: Jani, dala bys nějakou radu stejně postiženým jako jsi ty?
Jana: Nebojte se…tedy aby se nebáli mluvit s ostatními, s vidícími, aby mezi ně chodili, aby neodcházeli do těch škol pro nevidomé.
A jakou radu bys dala těm, kteří vidí?
Taky aby se nebáli. Aby se dívali kolem sebe, jestli tam není někdo, kdo tu jejich pomoc potřebuje. Stalo se mi, že když jsem stála na zastávce a čekala jsem na šalinu a nebyla jsem si pak jista tím číslem tramvaje, zeptala jsem se paní, ale ona si mě tak dlouho prohlížela, že pak, když se chtěla na to číslo podívat, tak mi ta šalina už ujela. Takže aby už nebyli tak překvapení a nějak se do té integrace zapojili.
Anna Palacká
0 komentářů:
Okomentovat