Učitelé jsou připraveni pouze na práci se zdravými dětmi. Informace o práci s postiženými jsou mizivé a tím pádem pouze na úrovni osobních zájmů. Někdo by chtěl pomoci, ale neví jak. Chybí metodika… Přinášíme vám záznam rozhovoru s prof. Radkou Duchoňovou, učitelkou střední integrované školy. Dokument může být cenný nejen pro rodiče budoucích integrovaných žáků, ale také pro kolegy učitele, pro studenty speciální pedagogiky a snad pro všechny, kdo o integraci chtějí diskutovat. V tomto rozhovoru se bez ohledu na typ školy objevují obecně platné postřehy, které popisují realitu integrace v její současné podobě. Necháváme přepis tohoto audiorozhovoru téměř nekrácený neboť se domníváme, že kterákoliv jeho část by se mohla stát námětem dalších ohlasů a reakcí. Rozhovor s prof. Radkou Duchoňovou
Kdo přišel s nápadem integrovat zrakově postiženou Janu ve vaší škole - rodiče, SPC (speciálně pedagogické centrum, pozn. red.)? Jaké byly začátky její integrace, jaká byla příprava školy? Jana si k nám podala přihlášku a my jsme nic netušili. Když jsem procházela přihlášky, zjistila jsem, že Jana je ze Základní školy pro zrakově postiženou mládež - Hlinky. Byla u toho i poznámka, že nám s čímkoli pomohou, pokud budeme potřebovat. Byla jsem tedy první, jakožto výchovný poradce, kdo to zjistil. Papíry jsou papíry a realita byla trochu jiná. Dostala se k nám bez problémů. Jediné co si pamatuji bylo, že jsme ji zvětšili přijímačky na A3, jinak neměla jinou úlevu, vše bylo naprosto stejné.
Na první třídní schůzky přišli za mnou Janini rodiče. Brali to však jako informativní schůzku. Já jsem působila jako takový výchovný poradce, ptala jsem se Jany, co je potřeba přizpůsobit a dál jsem to distribuovala jiným kantorům na poradách: potřebuje víc světla, zvětšené texty, apod. Později už byla i iniciativa ze strany Jany a i ze strany jejích spolužáků, říkali to učitelům sami. V podstatě dnes, kdy ji učím už tři roky, zapomínám na to, že je to ZP osoba. Dávám ji na písemky stejný čas, ona se nebrání, protože stačí úplně v pohodě. Dokonce když pouštím video, tak si to uvědomím a zeptám se: Jani, chceš to půjčit domů? Ne, děcka mi vše říkaly. Nejvíc jsem si to uvědomila, když jsem je vzala na výstavu Hračky, a tam jsem si uvědomila, že jedna spolužačka s ní chodí a vše jí popisuje.
Chtěla Jana, abyste věděli, že je ZP?
To nevím. Byla jsem tu tenkrát jen na krátký úvazek. Vyjádření SPC bylo. Ale, jak znám Janu, ona má takovou povahu, že asi moc nechtěla, aby to někdo věděl. Chtěla to zkusit sama.
V příchodu postižených do běžné školy by mělo hrát velkou roli SPC. Byli tady, zjišťovali podmínky pro Janu?
Nebyli. Jana přišla sice z Hlinek, ale byla potom nějakou dobu v Modřicích na ZŠ běžného typu. Ona snad byla pouze evidovaná v SPC. Jana byla v ZŠ nespokojená (srážení sebevědomí atd.) a sama dnes říká, že jen díky svým rodičům je dnes tady. Maminka jí musela přepisovat sešity a Jana musela dokonce rýsovat. My jsme se dohodli, že bude v matematice znát všechny geometrické tvary, ale bude jen črtat. Vlastně tady nemáme žádné kompenzační pomůcky.
V dotazníku z této integrované třídy se objevilo, že si dokonce spolužáci Jany stěžovali na neinformovanost kantorů a okolí. Dost mně to překvapilo.
Jedna stránka věci je, že informuji kolegy, ale otázka je, kdo bude ochoten věc pochopit. Učil u nás například jeden kantor, který Janu nutil číst. Spolužáci jí to předříkávali a jemu to ani nevadilo. Paradox, že?
Jaké jsou problémy integrace na vaší škole, myslím komunikaci s kolegy, s SPC, atd.?
Cítím problém asi dvojího typu. Jednak stojíš na hranici mezi tím, co je ještě únosné pro ostatní studenty, co ještě nechápou jako zlehčování, nadržování. Učitel zde stojí na dost tenkém ledě, protože děcka nejsou vždy ochotni porozumět tomuto handicapu. I to, že dáváš potřebný delší čas na vypracování úkolu, mohou koneckonců považovat za nadržování. Musím však přiznat, že ve třídách, kde jsou integrováni postižení žáci, se vytvořil tak skvělý kolektiv, že nemáme s tímto problém. I když vnitřně nemohu vědět, kdo si co myslí.
Druhá věc je, že učitelé jsou připraveni pouze na práci se zdravými dětmi. Informace o práci s postiženými jsou mizivé a tím pádem pouze na úrovni osobních zájmů. Někdo by chtěl pomoci, ale neví jak. Chybí metodika.
Další problém představují požadavky školského úřadu. Vyplňování mnoha papírů, abychom dostali nějaké dotace pro postižené studenty. Až letos, ve 3. ročníku, byla Jana oficiálně integrovaná. Letos jsem papíry vyplňovala já, ale nikde jsem se doposud nedozvěděla, jak to dělat. Zatím to probíhalo bez papírů. Nakonec jsem všechno potřebné za školu odevzdala v říjnu, a ŠÚ pak sdělil, že až v březnu se dozvíme, jestli vůbec nějaké peníze budou. Necítíme žádnou vstřícnost z jejich strany.
Takže: stále se volá po integraci, ale podmínky pro to v podstatě nejsou, že?
A ne každý student je také vhodný k integraci. Právě zde je na SPC posoudit, kdo ano a kdo ne. A druhá věc je, že ne každá škola je uzpůsobena k integraci: schody atd. Je to však limitované nejen bezbariérovostí, ale také ochotou lidí, kteří tam pracují, a to je asi nejdůležitější. Dá se vše, když se chce, ale na druhou stranu si uvědomuji, že ani kdybych byla na škole ve vedoucí funkci, nemohu k porozumění pro integraci učitele nutit. A jestliže narazím byť jen na jednoho učitele, který nebude ochoten, tak integrace může skončit neúspěšně. Pro postiženého studenta to může být tak těžké, že to bude postrádat smysl.
Po své tříleté zkušenosti si však myslím, že integrace má ohromné pozitivum. Studenti žijí s postiženým 4 roky a já, jako učitel pedagogiky, jim nemusím vysvětlovat, jak se k němu mají chovat, co to znamená žít s ním, starat se, co dělat na zastávce tramvaje apod. Stane se to běžnou součástí jejich života a jsou situace, kdy žasnu, kde se to v těch děckách bere, že se k postiženému tak hezky chovají. Pro ilustraci, máme na škole 150 studentů, z toho dvě postižené.
Je důležitá celková delší příprava školy na příchod postiženého? Nebo je to jedno a je lepší hodit všechny do jedné řeky a říct, poraďte si sami? Existují nějaké integrační programy?
Marně přemýšlím, jestli u nás nějaká příprava byla. A hlavně přemýšlím, jestli je možná. Přijdou sice papíry, ale dotyčného psychika tam popsaná není. Nevíme jak bude reagovat. My jsme udělali třeba to, že jsme jedné studentce s kombinovaným postižením umožnili chodit jeden týden do naší školy, ještě před tím, než k nám nastoupila, aby si zkusila prostor, protože nejsme bezbariéroví. Bylo to jen po domluvě s rodiči, načerno, není to zákonem dáno. Chtěli jsme, aby si vyzkoušela chůzi do 2. patra do třídy. Mělo to své pozitivum. Sama pak přiznala, že trochu váhala, ale pak přece nastoupila. My jsme si tam tu přípravu dali sami, aniž by nám ji někdo přikázal.
Šlo tady především o bezpečnost. Hlavně jsme se báli, jak budou reagovat ti mladší studenti pod 15 let ( lítají po schodech). A to se vyřešilo tak, že nám maminka podepsala revers. Zde byla iniciativa hlavně ze strany rodičů. My jako škola jsme docela otevření, ale jsou okamžiky, kdy člověk neví, jestli udělal dobře, jestli to bude dotyčný zvládat, protože nechceme dát laťku dolů. Je sice postižený, ale proč mu ulevovat, když vědomostmi na tom má být stejně, byla by to nakonec škoda.
Jsou nějaké oficiální požadavky na školu, která integruje (počet žáků ve třídě, materiální vybavení atd.), nebo se musí žák zcela přizpůsobit?
Já žádné požadavky neznám. Dokonce to bylo tak paradoxní, že když jsme chtěli vyplnit nějaké papíry, a na to nás upozornilo SPC, že máme do určitého termínu vyplnit nějaké papíry, tak jsme ty tiskopisy sháněli tak že jsme si pro ně museli sami přijet na ŠÚ - vůbec nestačilo tam zavolat, aby nám to poslali. Hlavně jsme nesměli propásnout termín. Měli by posílat sami papíry na školy, kvůli informovanosti a pro případ potřeby. Jinak se o to musí někdo zajímat z vlastní iniciativy, což je dost práce navíc. Když to kantoři nebudou chtít udělat, tak se na ně vlastně nemůže nikdo zlobit. V běžné škole bez integrace nemůže nikdo srovnávat mezi zdravým a handicapovaným, neobohatí se. Když pak stojíš před tou tabulí, srovnáš si i životní hodnoty. Uvědomíš si úsilí postiženého člověka, který musí překročit sám sebe.
Jak funguje komunikace mezi žáky v integrované třídě u vás ve škole?
Já to z pozice učitele vidím úplně jinak. Podle toho, jak se starají a komunikují, je to bezproblémové. Je pravda, že jsou studenti, kteří mají k postiženým blíž a jiní zase dál. To je naprosto přirozená věc. Je pravda, např. Jana se na vše dívá s nadhledem, kolikrát je schopna vlít optimismus do žil i člověku, který je ten den úplně na dně. Nedávno jsem na ni v hodině ukázala, že ji vyvolávám, sousedka ji na to upozornila a ona řekla: „ Já vím, já přemýšlím, já jsem pochopila, že je řada asi na mě.“ Z toho je vidět, že komunikuje velice dobře. S druhou studentkou je to trochu horší, ale třída si, myslím, našla cestu, jak s ní komunikovat. Trvalo to sice půl roku, ale teď už u Šárky, která nechodí zrovna nejlíp, nastává ten moment, že se o přestávce přesunuje k jiným lavicím a mluví s jinými. Už nesedí jen v první lavici a nečeká, kdo k ní přijde, ale už sama aktivně vyhledává kontakt.
Víš také o záporech integrace jako takové, máš postřehy i od jiných kantorů?
Určité pochybnosti jsou s uplatněním postižených. To je jedna velká samotná kapitola. Druhý velký problém je praxe. Kdyby učitel praxe řekl, že není ochoten se starat o postiženého, tak ho nemůže nikdo donutit, protože tahat postiženého třeba na praxe do školek není vůbec jednoduché. A učitel praxe by měl dopředu vysvětlit, že zrovna tam k nim do MŠ přijde postižený. Je to vlastně taková skládanka, která se ti skládá ze dne na den. Jsou to věci, nad kterými bys běžně nemusel přemýšlet. A najednou musíš.
Druhá věc je ta, že nemůžeme posílat postižené studenty na souběžnou praxi a musíme vymýšlet náhradní práci. Zase je tu něco navíc, co může být diskutabilní, doufám, že ne v pedagogických kruzích, ale minimálně ve studentských: my musíme a oni ne. Postižení mohou psát třeba metodickou příručku nebo něco takového. Budeme se snažit, aby to byla práce prospěšná i ostatním studentům. Budou nás s tím čekat ještě problémy, ale myslím, že si je teď ještě tak dalece neuvědomujeme.
Další věc jsou školní akce, např. hory. Tam jde čistě o ochotu učitele, jestli je vezme. Pro žáky, kteří třeba byli s Janou na horách, nastala zcela nová, dosud nepoznaná skutečnost, a to, že s ní byli 24 h denně. Najednou ji viděli, jak si čistí zuby, jak se vypravuje stejnou dobu jak oni…
Jana se před horami sama přišla zeptat, jestli ji vezmeme. Možná, že kdyby nepřišla, tak počítáme automaticky, že nepojede. Ve třídě jsem řekla, ano, ale postaráte se o ni. Studenti si rozvrhli služby a ty fungovaly tak skvěle, že je Jana pak nakonec od sebe odháněla. Učitel, který tam s nimi byl, se v jednu chvíli kvůli špatnému počasí musel rozhodnout, zda Jana bude nebo nebude lyžovat. V tomto okamžiku je to už otázka etiky, jak jí to sdělit. Byla mlha a děcka pak napadlo, že v této kvalitě vlastně Jana vidí pořád.
V případě Šárky to bylo horší. Ona prostě někam skutečně nemůže kvůli bezpečnosti. Např. víkendová akce na začátku roku. Sama třídní říkala, že se bojí ji tam vzít. Je to tvrdé. Ale zodpovědnost je důležitá.
Co pomoc SPC v integraci se Šárkou, která má kombinované postižení?
Pomoc byla pouze v informacích, co je a není možné, a v oblasti papírování. Nikdo z mých kolegů, kteří pomoc také potřebovali, lidi z SPC však přímo nezná. Jsou tak zaneprázdněni, že schůzka bývá jen tak zhruba na čtvrt hodinu a zase jdou. Jsou velice ochotní, ale vzhledem k časové tísni a v tak malém počtu zaměstnanců víc dělat nemohou. Kolikrát jsme potřebovali poradit kantorce z matematiky, jak podat látku, ale nemají čas.
Chyba tedy není v lidech na SPC, ale v možnostech, které mají?
Nemají čas, prostředky atd. Zde je vůbec otázka toho, jestli nemají být raději pro integraci vybrány jen některé školy, které pro to mají podmínky. Tam by byl pak přímo zaměstnám speciální pedagog. Asi není úplně dobré, aby všechny školy prováděly integraci. A kantoři by pak dopředu věděli, že jdou pracovat na školu s integrovanými žáky a nestalo by se, že se tam objeví učitel, který s postiženými pracovat vůbec nechce. Není také dobré uvažovat o zrušení speciálních škol, protože prostě ne všichni jsou vhodní k integraci.
Anna Palacká
0 komentářů:
Okomentovat