Otázky, které si kladu čím dál tím častěji. Snažím se na ně i odpovídat, a to z pozice učitele i rodiče, který se denně potýká s problémy souvisejícími s běžnými záležitostmi od neuklizené šatny až po vychytralou snahu ublížit. Otázky, které si kladu čím dál tím častěji. Snažím se na ně i odpovídat, a to z pozice učitele i rodiče, z pozice člověka, který se denně potýká s problémy souvisejícími s běžnými záležitostmi od neuklizené šatny až po vychytralou snahu ublížit.
Z pozice člověka, který se denně dokáže radovat z toho, že děti jsou schopny mít vlastní názor, že se samy svou otevřeností dokáží postavit do role někdy i riskantní, z pozice člověka, který je neustále upozorňuje na to, že upřímnost a vulgárnost neznamenají totéž. Denně si kladu otázku, zda se mně i mým kolegyním a kolegům naše práce daří, zda můžeme být alespoň trochu spokojeni s tím, jak děti školu vnímají, jak ji prožívají.
Jaká je dnešní škola ? Je stejná jako před pěti či deseti lety? Je jiná ? Proč je jiná? Jsme učitelé horší než byli naši předchůdci nebo lepší ? A co děti? Říká se, že jsou horší. Je možné se takto vůbec ptát?
Pokusím se odpovědět alespoň několika slovy. Často čtu různé články, diskuse a polemiky o tom, že školy se musí změnit, že tradiční frontálnost již nemá příliš šancí, že změna ve školách je nezbytná. Zároveň vnímám i názory, které jsou zdravě konzervativní – proč se pouštět do nových způsobů výuky, když ty osvědčené stále dobře fungují?
Děti jsou jiné, o tom jsem přesvědčen. To vnímám nejen z pozice učitele, ale také jako rodič. Určitě si nemyslím, že jsou horší, přestože vnímám mnoho dětských projevů, které jsem jako dítě nikdy nepoznal. Jsou ale také plné jiných zájmů, asi opravdu méně čtou, ale před deseti lety zase neměly tušení, co je to například internet. Při nedávné konferenci o dodržování práv dětí jsem se dozvěděl, co denně vidíme v televizi. Děti se rády sdružují ve spolcích, které mají negativní projevy chování. Ale ony se také sdružují v jiných činnostech – PEEŘi, zájmové kroužky apod. Děti chtějí komunikovat – řekl bych, že zde velká změna nenastala. Problém vidím v tom, jak taková komunikace vypadá. Kdo vlastně s dětmi denně nejvíce mluví.
Na učitelích je zde nejen obrovská zátěž ale také odpovědnost. Všichni si uvědomujeme, že vyslechnutí dětských vyprávění, polemik, prognóz i stížností je pro dospělé náročné, chce to čas, který rodiče často nemají, učitelé tudíž fungují jako zpověďní vrby, neustále připraveni reagovat. Dnešní škola chce především komunikaci, a to na všech úrovních. Připadá mi zcela přirozené, že učitelé mají dveře ředitelny stále dokořán, přirozená je pro mne také skutečnost, že stejnou možnost mají i žáci. Otázkou je, zda tak mohu vnímat i rodiče. Rád bych, ale, bohužel, jejich občasná neobjektivita v posuzování kroků školy (já osobně považuji pracovníky školy za profesionály) mne nutí k určité opatrnosti, chování některých z nich mne vede ke zvýšené tolerantnosti projevů jejich dětí, neboť pojmy jako morálka nebo slušnost se některé děti dovídají opravdu až ve školách.
Škola se mění a musí měnit. Nutí nás k tomu právě děti, které já za zákazníky školy skutečně považuji. Každé dítě chce, abychom se mu věnovali více než ostatním, i když to nedává najevo. Každé dítě chce být chváleno, i když se při pochvale spolužáka tváří nezúčastněně. Každé dítě chce být ostatními respektováno, a to vrstevníky i dospělými. Ale jak na to?
Vážím si učitelů. Především těch, kteří pochopili, že změny, kterými naše školy procházejí, jsou zcela přirozenými vývojovými etapami. Jsem člověk mírně konzervativní. Toto ovšem chápu jako rozmyšlenost všech kroků, které mou práci provázejí, nikoli jako odsuzování snah o jakékoli cesty dopředu. Fandím všem alternativním vzdělávacím programům, které se objevují. Nejde o to, zda jsou lepší nebo horší. Vždyť školy jsou dost fundované, aby si dokázaly odpovědně vybrat. Fandím všem snahám o změnu systému v hodnocení žáků. Vždyť učitelé jsou ti praktici, kteří by tento systém měli přetvářet. V naší škole učíme podle vzdělávacího programu Základní škola. Ale uvnitř tohoto programu využíváme v rámci možností všech výhod alternativního programu Začít spolu, který je provázen velikými změnami. V metodách, systému práce i v hodnocení dětí. Hledáme neustále cesty, jak dětem školu více přiblížit, je to především díky psychologické práci třídních učitelů, kteří ve svém často až sisyfovském působení, v obrovském tlaku na jejich manažérskou činnost mezi dětmi a rodiči, na úředničinu okolo třídnické dokumentace a na denní metodické přípravy, ještě dokáží být třídními psychology, kdy s vědomím, že je jejich žáci potřebují, neustále hledají cesty, jak k nim.
I toto jsou změny, kterými školy procházejí, nevzpomínám si na to, že by před deseti a více lety musel být učitel tak ostražitý, kdy si na něj někdo půjde stěžovat. Třeba nový zákon o informacích je jistě důležitý. Pro nás ovšem zejména tím, že se opět podařilo trochu postrčit školu z pozice vzdělávací instituce do úřednické obce. Nebo jsme snad zájemce o informace před tímto zákonem odmítali? I toto je například změna, která školu trochu ovlivňuje.
Nerad bych, aby toto mé zamyšlení bylo chápáno jako depresívní vnímání reality. Jsem velikým optimistou a nechci nic kritizovat. Přeji si pouze, aby veřejnost školu brala jako organismus, který neustále pulsuje, který se občas někde řízne nebo zakopne, ale dokáže zase vstát a jít dál dopředu. Který neustále dospívá, ale nikdy nezestárne. A to nejen díky dětem, které se mění, ale především díky učitelům, kteří mají stále sílu na tyto změny reagovat. Doufejme, že vydrží.
Petr Chlebek, ředitel ZŠ Loket
Petr Chlebek
0 komentářů:
Okomentovat