Školy budou muset více uvažovat o tom, jak připravovat programy pro výuku češtiny pro přistěhovalce, jak do osnov vedle českých dějin zakomponovat i zmínky o dějinách Rómů a jiných menšin. Společnosti většiny zemí Evropy jsou a vždy byly multikulturní. Tedy takové, že v rámci jejich státních hranic existuje více skupin jiného etnického původu a kultury. Sám termín multikulturalismus/ multikulturní se dá používat jako popis toho, že nějaká země v sobě obsahuje či neobsahuje jiné kulturní příměsi, jako označení pro cílový ideální stav, kdy jednotlivé kultury spolu soužijí v inspirujícím a harmonickém celku a nebo konečně jako přívlastek konkrétní politiky, která v zemi, kde spolu musí vycházet různé etnické skupiny, prosazuje kroky vedoucí k ideálu multikulturní či pluralitní společnosti.
Jak je to s námi? O xenofobních až rasisitických postojích nemalé části naší populace se otevřeně hovoří již dlouho. Přitom právě češi, národ na křižovatce uprostřed Evropy snad nikdy nežili izolovaně jako kmen, ale vždy jako pluralitní společnost ať už jako součást větších státních celků (Habsburské monarchie nebo ve federaci se Slováky) a i v případě, že uvažujeme území uprostřed hranic Česka, vždy se silnými menšinami německou, židovskou, dnes rómskou a jinými. Proč tedy taková malost a strach?
Globalizace a procesy v současném světě mění snad každou společnost, která se honosí přídavkem demokratická nebo rozvinutá, v multikulturní. Světová migrace, která žene obyvatele zemí méně rozvinutých nebo s ne zrovna demokratickými režimy do zemí Ameriky a západní Evropy vytváří silné komunity přistěhovalců a mění tvář velkoměst. Je běžné, že ve škole na londýnském předměstí se mísí desítky různých etnik v jednom jediném roce. Pro takové dítě asi sotva bude pojem Angličan znamenat protestanta a bělocha, jak to vnímáme my nebo starší generace Londýňanů. Identita člověka vyrůstajícího v multikulturní společnosti už pro něj asi nikdy nebude spojovat pojmy národní rétoriky s exkluzivně etnickým pojetím a místo toho nastoupí mnohem svobodnější a širší pojem kulturní svébytnosti jako systému jazyka, zvyků, náboženství nebo umění. Přijde čas inspirace, ovlivňování a komunikace, která není možná, pokud to, co nás odděluje má být barva kůže.
Vraťme se tedy k nám. Co lze říci o našem multikulturalismu? Jsme zemí s menšinou rómskou, vietnamskou, polskou, slovenskou, ukrajinskou a dalšími. Jejich počty nejsou zanedbatelné a rostou. Jako tranzitní země nejsme zatím tak často vyhledáváni žadateli o politický azyl, ale i to se nejspíš změní. Jsme územím jehož geopolitická situace staví kulturní pluralitu jako historickou zkušenost a nutnost, nikoliv jako nežádoucí důsledek nebo něco, čemu je nutné se bránit. Je třeba si to uvědomit a je třeba si uvědomit, že komunity Čechů jsou součástí mnoha jiných státních celků.
Naše školy budou muset více a více uvažovat o tom, jak připravovat programy pro výuku češtiny pro přistěhovalce, jak do učebních osnov vedle českých dějin zakomponovat i zmínky o dějinách Rómů a jiných menšin, o vzájemných konfliktech a poučení z nich. Bude důležité vychovat příští generace v tom, že takový stav, kdy žijeme spolu, je pozitivní a užitečný, protože my se od nich také můžeme leccos naučit. A ještě jedna věc je důležitá. V dnešní době se laciný nacionalismus spojovaný s rétorikou „přistěhovalci-nám-berou-práci“ stává běžnou součástí slovníku politických stran nejedné země v Evropě. Je to stará známá propaganda, která nic neřeší, na povrchu zkresluje skutečnost a nepátrá ani po příčinách ani po řešeních. Je to řeč, kterou u nás dobře známe z připitomělého slovníku komunistického režimu. Doufám, že se jí budeme moci vysmát a nebo rázně postavit, ale rozhodně ji k nám nepustíme.
Ivo Bělohoubek
0 komentářů:
Okomentovat