ECHA jsou pro každého luštitele křížovek ozvěny a STaN plátěné přístřeší na čtyři. V kontextu vzdělávání nadaných dětí však mají zcela jiný význam.
ECHA (čti: eča) – European Council for High Ability – je evropská mezinárodní společnost sdružující odborníky – pedagogy, psychology, sociology, lékaře a také rodiče nadaných dětí, v podstatě všechny, kteří se nějakým způsobem zabývají nadanými dětmi, potažmo rozvojem nadání.
Společnost ECHA vznikla v roce 1986 a její zakladatelka, anglická vývojová psycholožka Joan Freemanová zdůvodnila její vznik potřebou protiváhy Světové společnosti pro nadané, která existuje mnohem déle a v mnohém vykazuje výrazné znaky americké kultury. Joan Freemanová je však přesvědčena, že Evropa je specifický kulturně geografický prostor, který má podmínky a především historii a tradici odlišné od Ameriky a dalšího světa.
Dnes společnost ECHA pořádá nejrůznější workshopy, nabízí vzdělávací akce, v jejichž rámci se členové vzájemně informují o tom, co pořádají ve své zemi, a nabízejí kolegům možnost spoluúčasti. Mimoto vydává společnost dvakrát do roka dvě periodika: jednak informační magazín pro členy „ECHA NEWS“, jednak odborný časopis „High Ability Studies“, kde dvakrát ročně vycházejí odborné články (nejčastěji zprávy z výzkumu) z celé Evropy i odjinud týkající se nadání.
Každé dva roky pak pořádá ECHA mezinárodní konference. První z nich proběhla v roce 1988 v Curychu a naše delegátka PhDr. Hana Drábková na ní byla jmenována tzv. národní korespondentkou. V této souvislosti byla také požádána, aby u nás uvedla ECHA v život, tedy aby se zasadila o založení její pobočky u nás. To se podařilo na jaře roku 1989. U zrodu Společnosti pro talent a nadání (STaN), jak se česká pobočka ECHA jmenuje, stála od počátku společně s PhDr. Drábkovou také její současná předsedkyně PhDr. Eva Vondráková.
Kluby bystrých a zvídavých dětí
„Společnost pro talent a nadání má kolem sta členů. Již od září 1989 jsme začali 3x – 4x ročně pořádat odborné semináře určené psychologům, pedagogům atd., ale samozřejmě byly a jsou volně přístupné pro každého zájemce,“ uvádí PhDr. Eva Vondráková. „Začínali jsme v Lékařském domě, odkud jsme se poté přestěhovali do kinosálu Národního technického muzea. Zde naše akce doposud probíhají.“
„Kromě seminářů pro odborníky jsme samozřejmě přemýšleli také o tom, co bychom mohli udělat přímo pro nadané děti. Shodli jsme se, že jim musíme dodat to, co jim škola nedává, a kompenzovat to, v čem jim neprospívá. Zde musím předeslat, že to bylo před deseti lety a od té doby se školy přece jen změnily k lepšímu.
Založili jsme tedy Kluby bystrých a zvídavých dětí. Ty byly určeny pro děti druhého stupně ZŠ a probíhaly zcela mimo rámec školy. Zájemci se 1x týdně scházeli v kulturních střediscích na Praze 4, 5 a 6 na besedách, na které jsme zvali vždy nějakou zajímavou osobnost. Obraceli jsme se na lidi, kteří se objevovali v populárně naučných časopisech a pořadech: psali do Ábíčka, Téčka, do Vesmíru nebo mluvili v Meteoru nebo v televizi.
Školní učebnice totiž při nejlepší vůli zastarávají, protože věda a svět kolem nás se rychle vyvíjí. Zde se tedy děti mohly dozvídat nejnovější informace z mnoha oborů, a to i z těch, které se v obsahu vzdělání na ZŠ vůbec neobjevují,“ vypráví PhDr. Vondráková.
Kluby bystrých a zvídavých dětí však neměly jen vzdělávací charakter. „Snažili jsme se u dětí také rozvíjet tvořivost, tedy to, co škola především ubíjela. Kromě toho jsme je učili relaxovat a také vytvářet si nějaké sociální dovednosti. Dnes se tyhle věci už mnohde dělají, tenkrát u nás ale byly v plenkách.“
Kluby bystrých a zvídavých dětí časem zašly na tržní ekonomiku. Ve chvíli, kdy bylo pro jejich udržení nutné začít za ně více platit, dávali rodiče přednost těm vzdělávacím aktivitám, z nichž byl nějaký viditelný výstup: vysvědčení, diplom apod. Nicméně zájem rodičovské veřejnosti o problematiku vzdělávání a výchovy nadaných dětí neopadl.
Kluby rodičů
„Protože rodiče se na nás obraceli se svými dotazy i nadále, usoudila jsem, že jednodušší než každému jednotlivě tuto problematiku vysvětlovat bude pozvat jim jednou za měsíc někoho, kdo by jim podal užitečné informace pro výchovu jejich nadaného dítěte a práci s ním. Tyto kluby rodičů tedy pravidelně navštěvují psychologové, pedagogové, lékaři, ale třeba také maminka, jejíž handicapované dítě se zúčastnilo paraolympiády a studuje na vysoké škole,“ říká Eva Vondráková.
Kluby rodičů navíc vytvářejí prostor pro to, aby si zde rodiče mohli vzájemně sdělit své zkušenosti, namnoze odlišné od zkušeností rodičů většinové dětské populace. A jsou to často neveselé příhody. Jedna z maminek tu ostatním vypráví o svém chlapci, jehož koníčkem byl zeměpis. Věděl toho o něm velmi mnoho, patrně víc než jeho učitel. „To nemusí být sama o sobě závada, nikdo nemusí vědět všechno,“ komentuje matka s pochopením tuto skutečnost. Problém nastal, když se chlapec dostal s vyučujícím do rozepře o jednom konkrétním faktu. Když učiteli došly argumenty, završil disputaci fackou. Hořkou tečkou za touto neveselou vyprávěnkou je skutečnost, že po věcné stránce měl pravdu žák.
Vzdělání šité na míru
Konflikty s učiteli však nejsou jediným problémem nadaných dětí. Jak Eva Vondráková rovněž uvádí, jsou tyto děti v běžném kolektivu třídy velmi často izolovány. „Není to proto, že by jim jejich méně nadaní spolužáci nebyli dost dobří, jak se někdy soudí. Je to právě naopak. Oni nejsou dost dobří svým spolužákům: nesmějí se jejich vtipům, nesdílejí jejich zájmy, jsou prostě takoví ,divní‘.“
Vzhledem k této skutečnosti není také zcela snadné odpovědět na otázku, zda je lépe vytvářet speciální školy či třídy pro nadané děti, či zda je lépe integrovat je do běžné třídy. Je bezpochyby užitečné, aby všechny děti poznaly, že společnost je i po stránce nadání bohatě rozvrstvená. Neznamená to však, že bude-li nadané dítě, které je o několik stupňů dál než jeho spolužáci, navštěvovat běžnou třídu, bude se tím automaticky socializovat. Jak již bylo uvedeno, často zůstane na okraji či dokonce mimo sociální strukturu třídy.
Mnoho nadaných dětí skutečně trpí tím, že je jejich vrstevníci nepřijímají, a vadí jim to natolik, že raději popřou to, co je skutečně zajímá a baví a vnějškově se přizpůsobí ostatním.
Ani PhDr. Eva Vondráková nemá na otázku, zda nadané děti spíše integrovat, nebo spíše separovat, jednoznačnou odpověď. „Každé dítě je jiné a každé potřebuje něco jiného. Ostatně i obecný trend směřuje k individualizaci a diferenciaci, tedy k tomu, aby vzdělání bylo pokud možno šité na míru každému jednotlivému dítěti. Bez ohledu na jeho případný handicap. A bez ohledu na jeho specifické nadání!“
Petr Kukal
Moderní vyučování
Moderní vyučování
0 komentářů:
Okomentovat