Špatné chování je volání o pomoc. Norská psycholožka vysvětluje, proč některé děti nepřiměřeně zlobí a co s tím

„Domnívám se, že za mnoha případy „zlobení“ jsou prostě přemrštěné požadavky. Chceme po dětech něco, na co vývojově nemají. Měli bychom to pochopit a pracovat na tom, aby se školský systém trochu lépe přizpůsobil novým poznatkům o fungování dětského mozku. Děti se chtějí chovat dobře, chtějí, aby se jim ve škole dařilo, touží po úspěchu. Jsou závislé na dospělých, nemůžou si dovolit být neustále v konfliktu, je to pro ně nebezpečné a velmi namáhavé. Kdyby věděly, jak se chovat lépe, jistě by to dělaly,“ říká v rozhovoru pro Lidové noviny norská psycholožka Kaja Johannessenová, která se specializuje na práci s dětmi a mladistvými potýkajícími se se závažnými problémy s chováním.

Na norské střední škole: Nejsou přijímačky, učňové a gymnazisté v jedné budově, nad nikým se

„Co se týče kázně, nemůžu z vlastní učitelské zkušenosti moc srovnávat, ale mám podezření, že by se českým studentům líbil uvolněnější a neautoritářský režim v norských třídách. Většina vztahů učitel – žák je založena na vzájemném respektu a důvěře a většinou to funguje. Samozřejmě existují výjimky, ale i pro ty platívá, že se škola spíš snaží studentu pomoct najít správnou cestu, než aby ho tvrdě trestala. Na začátku pro mě byl tento přístup hodně překvapující a byla jsem k němu dost skeptická, ale za téměř deset let ve škole jsem potkala mnoho «ztracených případů», jež dnes naprosto bezproblémově fungují, mají práci, zkrátka našly svoje místo ve společnosti. Obecně se tedy asi dá říct, že se tu nad nikým neláme hůl,“ píše pro magazín Rodiče vítáni učitelka angličtiny a němčiny na norské střední škole Marcela Kvello.

Dan Pražák: Jak na zlobivou třídu, když nechci dávat poznámky? Výsledek osobního experimentu jednoho začínajícího učitele

„Loni jsem dostal třídu na druhém stupni, která byla mezi kolegy vyhlášená jako těžce zvladatelná. Byli tam žáci, kteří se dokonce pyšnili tím, kolik už nasbírali poznámek. Přidávat jim další se mi nezdálo jako efektivní způsob, jak se třídou pracovat, a to i kdybych byl ten typ, co si na poznámky potrpí. A to nejsem. Atraktivní mi nepřipadaly ani další možnosti umravňování jako třeba písemky za trest. Tím jako učitel trestám i sám sebe, musím je pak opravit, a to bere čas. Osobně mám raději, když si žáci testy opravují sami nebo ve skupině a o chybách diskutují, ale to se samozřejmě nedá uplatňovat jako kárný prostředek… Udělal jsem tedy takový osobní experiment,“ píše Dan Pražák pro magazín Rodiče vítáni.