„Já osobně environmentálním žalem netrpím, ale lidé jsou různí a byl jsem na různých debatách s psychology a psychoterapeuty, kde se toto téma řešilo, a ti potvrzují, že na některé lidi opravdu zprávy o stavu životního prostředí dopadají těžce. Když se teď nad tím zamýšlím a vrátím se v myšlenkách někam do brontosauřích začátků, tedy do svého mládí, tak si ale vybavuju, že určitým mobilizačním impulzem pro nás byly i smutné vjemy jako schnoucí lesy v severních Čechách nebo „černý trojúhelník“ a statistiky o tom, o kolik lidí více umírá kvůli znečištění vzduchu a tak podobně. Takže určitou účinnost špatným zprávám se dá přiznat,“ říká Jiří Kulich v rozhovoru pro EDUzín.
 |
| Jiří Kulich (zeleni.cz) |
Ale k tomu bych hned rád dodal, že v environmentální výchově se dbá na to, abychom děti, a hlavně mladší děti, nevychovávali katastrofami. Na první stupeň určitě žádné strašení nepatří. Na druhou stranu si vybavuji edukační program Bestiář, který vychází z prací takzvané hlubinné ekologie. Je to emocionálně postavený program, dětem se čte o vymírání druhů a zhasínají se u toho svíčky. Na druhém stupni a středních školách ho dodnes používáme. Důležité je, co se stane potom, až se rozsvítí a vede se o těch věcech debata. Ano, jsou tu nějaké vážné problémy, a teď se pojďme bavit o řešení.
V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:
V čem zaostáváme?
Asi v tom, jaké podněty a příležitosti pro environmentální výchovu vytváří české školní kurikulum, neboli Rámcový vzdělávací program, ve srovnání s nejlepšími kurikuly zahraničními. Třeba skotské nebo finské vzdělávací programy jsou daleko propracovanější, téma víc akcentují a jdou víc do hloubky. Jejich výstupy nejsou zaměřeny tolik znalostně, chápou lépe místo emocí, dovedností a postojů ve vzdělávání. Jedním ze žádoucích či předepsaných výstupů může být třeba to, že žák vyjádří své emoce z prožitku nějakého místa v přírodě, kde mu bylo dobře. Důležitou součástí environmentální výchovy je např. takzvaná environmentální senzitivita, citlivost k přírodě, vztah k ostatním živým organismům, ale naše kurikulum to zatím reflektuje okrajově, jak jsem řekl, je nastaveno spíše poznatkově. To, jestli se člověk nakonec chová environmentálně odpovědně, ovlivňují nejen jeho znalosti, ale i to, jaký má vztah k přírodě či k místu, kde žije, stejně jako například dovednosti pro bádání, řešení problémů a konfliktů či pro aktivní občanské jednání. Jejich rozvoj a zušlechťování do celkové skládanky ekologické výchovy bezesporu patří.
Co do ekologické nebo tedy environmentální výchovy vnesly nové, aktivistické proudy jako Friday´s for Future nebo Extinction Rebellion? Mají nějaký dopad ve školách?
Je to výraz spontánního zájmu, iniciativy mladých lidí a výzva pro edukátory, jak s tím pracovat. Jak to využít produktivně. Díky nim v našich kruzích debatujeme o tom, jestli se dosavadní pojetí edukace nezaměřuje příliš na spotřebitelské chování a neopomíjí občanský rozměr člověka. Jestli bychom se neměli ještě více zaměřit na rozvíjení schopnosti zapojovat se do veřejného dění, do veřejných diskuzí, a to tak, aby to bylo produktivní. Schopnosti nějak nakládat s konflikty a problémy. Připravenosti jednat. To jsou samozřejmě těžké, komplexní dovednosti. Ale je na místě se ptát, jestli se environmentální výchova neredukovala příliš na třídění odpadů, ve zkratce.
Celý rozhovor naleznete zde
.png)
0 komentářů:
Okomentovat