Červnová škola s patnácti dětmi byl naplněný učitelský sen, říká třídní třiceti prvňáčků.

Bylo to strašně zajímavé období, říká o koronavirových časech učitelka Petra Šubrtová z pražské sídlištní školy Petřiny-sever. Hodně se toho odkrylo. Třeba to, jak odlišná je práce, když ve třídě nesedí třicet prvňáčků, ale jen polovina z nich. „Červnová škola, to byl naplněný učitelský sen. Na každého jsem měla čas, děti byly méně unavené, líp se soustředily. A ty zázraky, které se děly s chováním: neklidné děti se hodily do pohody, všem nám bylo líp,“ popisuje v rozhovoru pro EDUzín. 

Petra Šubrtová (youtube.com)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Loňský školní rok byl výjimečný, co jste si z něj odnesla? 

Spoustu věcí jsem si ověřila a spoustu nových zjistila, ale můj nejsilnější zážitek byl, když jsme se na konci května vrátili do třídy. Měla jsem tam jen čtrnáct dětí. Takhle malou třídu jsem nikdy neučila, vždycky jsem měla minimálně pětadvacet dětí a loni v září jsem dostala třídu se třiceti prvňáčky.

Jaké to bylo, mít jich po půl roce najednou jen polovinu? 

To byl naplněný učitelský sen. Najednou jsem měla na každého čas. Každého z nich jsem mohla obrazně řečeno držet v rukách – sedla jsem si k němu, popovídali jsme si. Ale hlavně jsem je stíhala sledovat, jak pracují, co komu jde a jak se vyvíjí. Vždycky jsem měla špatný pocit z toho, že nedokážu mít v hlavě 3D obrázek o každém dítěti – jak píše, jak mu jde matika, jak se chová v určitých situacích. Myslela jsem, že toho nejsem schopná. Teď jsem zjistila, že jsem, ale že moje kapacita má určitý limit.

Fascinoval mě dosah mé práce – jak rychle se děti zlepšovaly. Jak se změnilo klima ve třídě. A děly se neuvěřitelné zázraky v chování dětí. Pro ty neklidné – a já jich mám v téhle třídě hodně – to byl úplný balzám. Takové ty, které potřebují pořád vyskakovat, povídat, jsou divoké, pošťuchují ostatní… Najednou to nebylo. Protože nedostávaly dráždivé impulzy z hluku, z blízkosti druhých. Mám tam jednoho chlapečka, je velmi chytrý, s dobrým srdcem, ale hodně neklidný a taky přecitlivělý, jde i do konfliktů s dětmi, včetně fyzických. A z něj bylo najednou zlaté dítě. Pracovité, milé, užitečné. Došlo mi, že některým dětem – zvlášť těm, které mají problémy se sebekontrolou – velký kolektiv vyloženě ubližuje.

Dokud jste měla ve třídě třicet dětí, tak jste si to neuvědomovala? 

Vždycky jsem cítila, že to je moc a že to velmi limituje mou práci, ale znáte to – nepozná sladké, kdo neokusil hořké. Teď vím, jak může být učení sladké. Jak v tom malém kolektivu stouplo soustředění! Děti byly mnohem méně unavené, byli jsme strašně rychlí, věci odsejpaly… Měli jsme čas pídit se po zajímavých detailech různých témat i na vyslechnutí všech veselých i smutných příběhů. Navíc ve škole nezvonilo, takže jsme nebyli stresovaní tím, že musíme něco stihnout. Definovali jsme si pracovní čas sami, to byl pro mě naprosto objevný zážitek. Nechala jsem děti pracovat, dokud měly chuť, a pak jsme si udělali přestávku, když jsme potřebovali. Stávalo se nám, že jsme měli za den jen tři vyučovací jednotky, děti vydržely pracovat mnohem déle. Plnou vahou na mě dopadlo poznání, že v poklidu se mnohem víc naučí a potřebují na to mnohem méně času. Některým dětem se skokově zlepšila motorika ruky – to byste nečekala, že je to spojené s tím, jestli je ve třídě ticho, nebo ne. A vidíte – je!

Když jsme dělali pokusy – a já ráda a často dělám s dětmi pokusy – na všechny došlo. U pokusů je potřeba, aby si všichni sáhli. Co si děti osahají, to si zapamatují. Jenže když jich máte třicet, tak to není možné. Nevyjde na všechny, vznikají emoce a vy musíte s těmi emocemi pracovat. Což celý proces zase zadrhává a zvyšuje to hladinu neklidu.


Celý rozhovor naleznete zde