"Kolik žáků bylo během jarní fáze koronavirové pandemie pro školy nedostupných? Zhruba 10 tisíc, jak říká ministerstvo na základě šetření inspekce? Nebo desetkrát či dvacetkrát víc, jak naznačují učitelé na základě praktických zkušeností s množstvím škol, které na vzdělávání na dálku fakticky rezignovaly? A je rozumné za takové situace zavádět do zákona distanční vzdělávání jako rovnocennou, a tedy i povinnou alternativu běžné školní docházky? Neznamená to, že podstatnou část populace odstřihneme od reálné možnosti se vzdělávat?," píše Tomáš Feřtek pro Hospodářské noviny.
 |
| Tomáš Feřtek (Foto: Lenka Hatašová) |
V tomto případě je odpověď jednoznačná. Fakt, že ministerstvo školství relativně rychle předkládá novelu školského zákona, která s distančním vzděláváním počítá, je správný krok. S on-line výukou to bude v příštích desetiletích podobné jako s koronavirem. Ať si o něm myslíme cokoliv, musíme se s ním naučit žít. Plošné zavření škol během podzimu sice není pravděpodobné, ale téměř jistě dojde k omezování, případně uzavírání tříd a škol na základě lokální epidemické situace, respektive zdravotního stavu konkrétních dětí a učitelů.
Otázka tedy není, zda máme mít distanční vzdělávání v zákoně, ale na co bychom neměli zapomenout. Takže je namístě chtít po každé ředitelce a řediteli odpovědi na otázky: Na jaké platformě komunikuje vaše sborovna? Kdo je zodpovědný za zprovoznění a údržbu komunikačního systému? Kdo tyto porady vede? Jak máte zajištěnu zpětnou vazbu, že žáci z výuky neodpadávají, nebo naopak nejsou přetěžováni úkoly od vzájemně nekoordinovaných učitelů?
Za novelu o distančním vzdělávání si ministerstvo zaslouží pochvalu. Ale zároveň máme chtít odpovědi na ty ostatní otázky. Ať při dalším požáru zase nehledáme, kam jsme sakra dali ty kbelíky.
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat