„Shrnuto a sečteno, „čeština“ prvního stupně ve své tradiční podobě zděděné z časů „osnov“ je brutální útok na dětské pojetí jazyka jako nástroje, komunikačního prostředku, hračky a kamaráda a sugeruje jeho vnímání jen jako učiva, skličující záplavy bezobsažných vět, jejichž jediným poselstvím je správné i/y v koncovce příčestí minulého,“ píše ředitel základní školy a učitel češtiny Jan Jícha v komentáři pro iDNES.
 |
| Jan Jícha (naseskola.eu) |
Dítě, které bylo zvyklé, že se může učit mluvit libovolným tempem podle vlastní potřeby, je konfrontováno s kasárenským režimem výuky psaní, jež mu do dosud bezproblémového vztahu s rodným jazykem zasévá plevel méněcennosti: nejsem dost rychlý, dostávám trojky, pětky, neumím češtinu.
Ve druhé třídě přijdou měkké a tvrdé souhlásky, ve třetí vyjmenovaná slova. A nastává nová kapitola bídy: je potřeba se naučit seznamy slov, z nichž půlka patří do parnasistní poezie. Bystrý, lysý, dmýchat, pýr, chmýří, čepýřit se… Začíná největší tragédie konzervativního školského přístupu k mateřskému jazyku, a sice oddělení obsahu od formy. Čeština, druhdy bezproblémový komunikační kód pískoviště, se metamorfuje na abstraktní seznamy archaismů a pravopisná cvičení, v nichž se zásadně neodehrává nic, co by dítě zajímalo, zato v nich nad pol- kroužil- orl- a sokol-...
Na druhém stupni je také potřeba do dětí natlačit větné členy a druhy vedlejších vět… Český žák druhého stupně je bez ohledu na svůj jazykový talent surově tlačen do role dočasného lingvisty a kvalita jeho češství je posuzována podle dosažené míry syntaktické abstrakce...
Krutá pravda bohužel je, že český jazyk se i dnes, v době Rámcového vzdělávacího programu (RVP) zaměřeného primárně na kompetence, vyučuje často jen jako soubor nudných daností, které je potřeba se našprtat víceméně nazpaměť, a jelikož se to mnohým nepodaří, mají utrum, navěky už „nebudou umět češtinu“, resp. ponesou si z ní do života jen sadu náhodně zapamatovaných pouček, třeba že „máme čtyři částice: ať, nechť, kéž a což“ nebo že „v koncovce -ami se píše vždycky měkké i“ – a pak napíšou drahokami, protože je nikdo nenaučil propojit mantru o koncovce -ami s mantrami o stavbě slova.
Celý text naleznete zde
.png)
17 komentářů:
To je právě ta otázka odbornosti a vzdělání. Kolik odbornosti a kdy potřebujeme nabýt během zš, aby tvořila solidní základní vzdělání a solidní základ pro vzdělání střední a vyšší? Pak také, co je to vlastně dobré základní vzdělání? Nabízí se odpověď, že odborné fragmenty se snadno hodnotí, kdežto sečtělost, schopnost napsat vlastní tvůrčí text se hodnotí blbě.
Víte, pane autore, ony ty děti, které měly to štěstí a během celé školní docházky se s žádnou nacistickou reinkarnací nepotkaly, se pak v dospělosti svobodně domnívají, že studují na "masarikově univerzitě". Ač z češtiny maturovaly, jsou zcela nezatíženy vědomostmi a v diplomové práci "upřímě děkují panu docentovy Daliborovy Martiškovy za cené mišlenky".
Těch nacistických reinkarnací bohužel ubývá, proto jsou nuceny se převtělovat. Zato blbce, kteří nejsou schopni myšlenky a jenom sprostě urážejí, jako kdyby někdo rozhazoval rozmetadlem hnoje...
Češtia samotná rozhodně NENÍ soubor "nutných daností", pouze se dle mého velmi nudně učí.Přesněji řečeno: plány a učebnice jsou vůči dětem unfér. Není čas na procvičení, pátrání po zajímavostech a tvoření s daným naučeným jevem. A že se na prvním stupni neučí větném členy? Ve čtvrté se dětem musí "prozradit" rychle i shoda podmětu s přísudkem...někteří tak tak stihnou pochopit, co je podmět a přísudek a šup už jim přehodíme aplikaci - pracovali nebo pracovaly....učila jsme letos čtvťáky ale češtinář nejsem. Vůbec nechápu, proč s tím šíleným dostihem češtináři něco neudělají.
Osobně si pohlídám, abych své vnuky hravě doma dotáhla a vytáhla z toho šíleného srážení dětí k zemi: jací to jste hlupáci ...jedničku má málokdo - to tempo, kterým se "láduje" učivo do dětí neodpovídá jejich verbální neobratnosti, za kterou nemohou - rodiče si s nimi často moc nepovídají, koukají na obrázky, loga, videa.Text přestává být nositelem informací, natož prožitku. Informace se k nám (tedy i k dětem) dostávají čím dál častěji mluveným slovem nebo obrazem. Sledujte jak se na netu objevují čím dál častěji videa místo textu. Ale děti se ve škole učí podle metodik starých dvacet třicet let. Je to úděs.
Možná by pomohlo, obdobně jako u matematiky, zrušení povinné maturity z českého jazyka.
Možná by pomohlo, obdobně jako u matematiky, zrušení povinné maturity z českého jazyka.
Asi už dříve, ale teď po prožitých deseti letech trapnosti povinné státní maturity z češtiny zvlášť se taková myšlenka jeví jako neodbytná.
Nebylo by to ale jen tak – ona bude uražená a hysterická a bude běsnit jako zhrzená milenka!
Pane Martíšek, možná kdyby se na základní škole, krom té odborné jazykovědy více ČETLO více DOBRÉ literatury a pak se i více TVŮRČÍM způsobem psalo, na konci osmé třídy by možná dobrý pravopis nebyl nechutnou prudou, ale postranním produktem opravdové práce s jazykem českým. Počkat, ony by se ty texty musely pečlivě vybírat a to psaní opravovat, tak to prrr hošánku. Čest výjimkám.
Mne by fakt zajímalo, kolik z výše uvedených kritiků bylo přítomno v nějaké té hodině výuky českého jazyka, když až tak zasvěceně hovoří o tom, co se tam děje.
Jestli si vážení myslíte, že když kouknete do učebnic, že to opravdu víte, tak vás všechny mohu ujistit, že jste na omylu.
A pan Jícha je evidentně přesvědčen o tom, že je jediným úžasným, svělým, nenahraditelným, zábavným, ... češtinářem pod sluncem.
My máme na škole češtinářky tři a všechny tři jsou naprosto skvělé, a když jsem viděla jejich přístup a jejich výukové materiály, které tvořily v průběhu domácí výuky, tak před nimi smekám.
Dítě, které bylo zvyklé, že se může učit mluvit libovolným tempem podle vlastní potřeby, je konfrontováno s kasárenským režimem výuky psaní, jež mu do dosud bezproblémového vztahu s rodným jazykem zasévá plevel méněcennosti: nejsem dost rychlý, dostávám trojky, pětky, neumím češtinu.
A tohle se tvrdí o první třídě a popisuje se to jako běžná praxe.
Ten, kdo tohle napsal, jen ideologicky žvaní. S realitou to nesouvisí.
Čistá propaganda.
A nejhorší na tom je, že jako ředitel školy ví, že to není pravda.
Zkuste dát prvňáčkovi pětku - ne na vysvědčení, jen do notýsku. A uvidít ten bugr... počínaje tím, že rodič okamžitě poletí si stěžovat řediteli a bude psát do novin.
Viz causa Medina hada.
Paní Rváčko,
u vás fakt dostávají prvňáčci pětky?
V místních školách, aspoň co vím, je to opačně - v podstatě je od vedení příkaz dávat jen dobré známky. Prý "hlavně neotrávit".
A co si mamatuju, tak na vysvědčení v první třídě za nás (70. léta) byly jen jedničky a pár dvojek.
pamatuju
Jinak je vidět, jak hrubne slovník aktivistů. "Nacistická reinkarnace"... ví ten člověk vůbec, co píše?
Ono je to mimo jiné i rozmývání zrůdnosti nacistismu, relativizace zločinů. "Nacista? Aha, to je něco jako přísná učitelka." V důsledku jde o bagatelizaci absolutního zla.
Ne že bych byl zastáncem sázení pětek prvňáčkům, ale srovnávat je s režimem, který zavedl Osvětim, může jen člověk buď naprosto neznalý historie nebo morálně vadný.
Doufám, že pan Tajný se zhnuseně zeptá, jak může být někdo takový ředitelem školy. Protože padni komu padni.
Rozhodně stojí za to přečíst si text celý na idnes. A zejména dlouhou diskusi pod ním! Píšou v ní velmi rozdílné názory lidé, kteří mají vlastní jména. A dobře z těch komentářů vysvítají pozice auto -ěžuje, že text je (v idnes) na ně moc dlouhý. Dlouhý tedy je, autor si užívá psaní, ale není řídký ani blábolivý. Umění číst i text delší než SMS nebo tweet má dnes velkou hodnotu (o které bohužel někteří nevědí - o tom je užitečné si přečíst v knize Maryan Wolfové "Čtenáři, vrať se!").
Koho by zajímalo, jak se můžeme chopit výuky češtiny na 1. stupni, třeba si najde v knihovně mou knížku Čeština doopravdy. Ovšem návod nehledejte. Ten si bohudík musí udělat každý učitel sám, podle své třídy a podle svých schopností. Ale východiska je dobré mít soudržná a hlavně blízká skutečné řeči.
Omlouvám se, vypadl kousíček:
...vysvítají pozice autora komentáře. Mnohý si stěžuje, že text je (v idnes) na ně moc dlouhý. ...
"A co si mamatuju, tak na vysvědčení v první třídě za nás (70. léta) byly jen jedničky a pár dvojek."
Tak v naší malotřídce v roce 1970 - 14 žáků, několik trojek a i čtverka byla.
A znovu se zeptám pana Hausenblase, když už se tady v diskuzi znovu objevil, jaký je jeho názor na náhradu známek v první až třetí třídě, které díky samému "jedničkování" ztratily naprosto smysl, slovním hodnocením.
Tak známky "jedničkováním" ztrácejí smysl?
A kdy by ho neztrácely?
Kdyby se používaly v první a druhé třídě i čtyřky a pětky? Kdyby se hodnotili žácí výkonově? Kdyby se výkony žáků srovnávaly mezi sebou? Kdyby tu byla stejná hodnotící bída, jako je často na druhém stupni?
Ve skutečnosti je to tak: kvalitní pedagog, tedy ten, kdo hodnotí s opravdovým individuálním přístupem, používá známky nebo slovní hodnocení nebo smajlíky nebo cokoliv jiného a umí to. Hodnotí formativně, posiluje, dává podporující zpětnou vazbu. Je to jako u výukových metod, i hodnotící metody by měly být pestré, vícekolejné: je vhodné využívat sebehodnocení, vzájemné hodnocení, hodnocení učitele a výuky žáky samotnými. Známky nejsou tak důležité, učitel neprůměruje, hodnotí žáka kriteriálně.
Ten kdo hodnotit neumí, slovní hodnocení mu nepomůže. Bude formalistické, bude obsahovat sumativní a výkonové formulace.
Fakt nevím, jaký smysl má využívat ze stupnice 1 až 5 jen první stupeň.
A jen tak na okraj, řeč byla o známkách na vysvědčení.
Okomentovat