Známkovat, či neznámkovat? V českých školách zatím stále vítězí známky

„Slabé žáky (slovní hodnocení) nestresuje a tahouny může motivovat. Známkování nemusí být vždy nejobjektivnější. Je těžké určit, co je ještě trojka a co je už čtyřka. U starších dětí na základní škole bych doporučovala například známky doplnit vhodným okomentováním výkonu. Jako další možnou formu hodnocení bych viděla rozšíření škály od 1 do 10, čímž by se rozšířil prostor pro přesnější ohodnocení dítěte. Pouhé známkování je škatulkování a soutěžení, které mnohdy určuje postavení žáka ve třídě a nálepkuje ho jako jedničkáře či trojkaře,“ říká v reportáži Lidových novin ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4 Galina Jarolímková.


Jarolímková vysvětluje, proč je dnes mezi rodiči stále ještě řada zastánců známkování: „Někteří z nich tvrdí, že když klasickým hodnocením prošli sami, tak to zvládnou i jejich děti. Prý si tím uvědomí, o co ve škole jde, že je nutné se zapojit všude, i když zrovna v dané věci nebo předmětu nevynikají nebo se jim tak nedaří. Mnoho rodičů si myslí, že kdyby nebyly známky, děti se přestanou učit a oni přestanou mít přehled o tom, jaké pokroky jejich potomek dělá.

Novější formě hodnocení, která je náročná na obsahovou přesnost, se brání i někteří učitelé. Často ji považují za příliš pracnou a neefektivní. Uvádějí, že by je psaní dlouhých slovních elaborátů dvakrát ročně pro celou třídu zdržovalo od důležitější práce. Zvlášť ve školách s velkým počtem žáků to bývá problém. Známky se také na rozdíl od slovních posudků dají bez problémů statisticky zpracovávat, a navíc mohou být snadno čitelným ukazatelem žákova předchozího prospěchu v přihláškách na střední či vysoké školy. Současná legislativa ale umožňuje, aby učitel, který jinak píše slovní hodnocení, vystavil pro tyto potřeby vysvědčení se známkami.


Celý text naleznete zde