„Jsme spádová státní škola pro asi 650 žáků. V 90. letech jsme měli dětí zhruba polovinu a v té době jsme patřili mezi velké inovátory a zastánce alternativních metod. Jako jedni z prvních jsme například zaváděli školní vzdělávací program Začít spolu. V souvislosti s tím jsme někdy v roce 1996 začali zavádět slovní hodnocení. V některých třídách až do 5.ročníku jsme hodnotili slovně, zatímco v jiných známkami. Po různých peripetiích a po letech zkušeností jsme se nakonec ujednotili na tom, že v 1. a 2. třídě se u nás teď bez výjimky hodnotí slovně a od 3. třídy známkami,“ říká v rozhovoru pro magazín Rodiče vítáni ředitel pražské ZŠ Klánovice Michal Černý.
 |
| Michal Černý (zs-kl.cz) |
A ohlasy rodičů na slovní hodnocení?
Některé novinky často zavádíme přes tuhý odpor rodičů. V 90. letech jsme měli štěstí v tom, že dětí bylo málo a mohli jsme si k nám vybírat názorově spřízněné rodiny. Dnes je k nám takový nával, že bereme jen spádové děti. Na druhou stranu rodiče už vědí, jak to u nás chodí, když sem děti dávají, a počítají s tím. Museli jsme jim vysvětlit, že slovní hodnocení je formativní, že z něj dítě i rodič lépe pochopí, v čem je třeba se zlepšit. Problém ale není ani ve slovním hodnocení, ani ve známkování. Problém je, že rodiče si ze známek dělají zlaté tele, které pak uctívají. Problém je, když se tetičky a babičky ptají dítěte – dostal jsi dnes nějakou jedničku, místo aby se ptali, co zajímavého se naučilo.
Co si o známkách myslíte vy osobně?
Známky samy o sobě nejsou zločin. Zločin je to, jak s nimi někteří lidé zacházejí. V první a druhé třídě ale nevidím absolutně žádný důvod pro to, aby se děti známkovaly. My potřebujeme do těch nejmenších dostat to, že se neučí pro to, aby získaly dobrou známku, ale proto, aby něco uměly. Chceme v dětech vzbudit a podporovat jejich vnitřní motivaci. Problém je tedy i to, když se děti snaží hlavně proto, aby se na ně usmívala paní učitelka. Věříme, že ideální je, když každé dítě se naučí pracovat pro sebe, na své osobní maximum. Pokud se to skutečně podaří, známky už pak nic “nepokazí” a naopak se projeví jejich výhody – stručnost, snadná statistická zpracovatelnost a podobně.
Celý rozhovor naleznete zde
3 komentářů:
pan ředitel by měl vytáhnout paty mimo školskou bublinu do reálného světa,nejlépe do korporátu
Jestli to budou známky, slovní hodnocení, nebo procenta + komentář (to by se líbilo mě), je jedno. Podstatné je, aby se žák a rodič tři věci:
- co umí
- co neumí
- v jaké proporci jsou zmíněné okruhy
Samotné slovní hodnocení, zejména šablonovité, jak bývá zvykem, nestačí. A taky bych nepodceňoval dětskou soutěživost, i když z vlastních zkušeností moc velký význam neměla.. :)
K tradiční škole patří hodnocení klasifikačními stupni (1 až 5). Na počátku 90. let (po převratu) zkusili v některých školách nahradit známky na vysvědčení tzv. širším slovním hodnocením. Nejprve se jednalo o pokusné ověřování (věcí v zahraničí používaných), zákonem z roku 2004 už byla školám poskytnuta možnost hodnotit výsledky vzdělávání klasifikačními stupni, slovně nebo kombinací obou způsobů.
Ve Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2020 se preferuje tzv. formativní hodnocení, což je slovní hodnocení, kterým se má sledovat individuální pokrok žáků. Uvidíme, jaké budou záměry pro příští desetiletí, zatím má slovní hodnocení podporu. Jen aby to všichni pochopili.
Podle mého názoru je nejlepší, když se nad hodnocením setkají tři strany (tripartita): žák, učitel, rodiče a poradí se, jak ve vzdělávání pokračovat dál.
Okomentovat