„V první řadě mě napadá, že musíme vynaložit mnohem více úsilí, abychom dětem předali třeba základy slušného vychování či hygieny. Musíme suplovat rodinu, která u mnoha z nich neplní svou funkci. Učíme děti slušnému vyjadřování, rozšiřujeme jejich chudou slovní zásobu. Pokud jde o výuku, ta musí být více hravá a zaměřená hlavně na praktické procvičování,“ říká v rozhovoru pro MF DNES Alena Michalská, která učí 36 let na základní škole v litvínovském Janově, který je považován za romské ghetto.
Tím se dostáváme k tomu, že učíte na hodně specifické škole, protože se nachází v ghettu. Asi každý by se zeptal, proč tu jste, co vás tu drží.
Je pravda, že hodně mých kolegyň už před mnoha lety odešlo. Říkaly mi, abych šla také. Nejdříve mě tu držely dcery, které sem chodily. Ale i když odešly, necítila jsem nutnost jít také. Přišlo mi, že rozhodně není jen trend Janova, že jsou děti neukázněnější, živější. Že to není jen problém romské populace, ale že je to problém současné doby. Vždy jsem se však snažila třídu nějak ukočírovat. Ano, musíme si přiznat, že je tu dnes spousta problémových dětí, které pocházejí z hodně problémového prostředí. Ale zároveň jsou ve třídě pokaždé děti, pro které to má smysl.
Zmínila jste funkci rodiny. Zázemí dětí je tady mnohdy hodně špatné. Jak často vás přepadne pocit lítosti nad těmi dětmi?
Hodně často. Když tu situaci poznáte, pochopíte, proč je dítě takové a takové. Když třeba vidíte rodinu s mnoha dětmi, nezaměstnanými rodiči, kteří jsou navíc na drogách, a před vámi dítěti sprostě nadávají, nemůže vám to být lhostejné. V takovou chvíli máte pocit, že mu to musíte nějak vynahradit. Většina takových dětí je hrozně vděčná. Když je pohladíte, dáte jim samolepku nebo když otevřete bonboniéru a nabídnete jim, rozzáří se jim oči. Řeknu vám možná až neuvěřitelnou věc. Dříve se děti nechávaly po škole za trest. Já jsem ale zažila případy, kdy zlobily schválně, aby tu mohly se mnou zůstat po vyučování. Nechtěly domů. Tohle vás musí chytit za srdce. Máme tu děti z paneláků, kde nemají vodu nebo teplo. Chodí třeba pořád ve stejných ponožkách, dokud nejsou úplně děravé. Učitelé proto občas přinesou i nějaké oblečení z domova po svých dětech nebo vnoučatech a darují jim ho.
Celý rozhovor naleznete v MF DNES
.png)
1 komentářů:
Učitelky jako je tato paní skutečně mění beznadějný stav věcí. Žádné alibistické řeči o nevzdělavatelnosti, nýbrž skutečné pochopení a obyčejný lidský přístup. Pokud škola přestává být trestem, ale mění se v útočiště, pak možná vzdělání přestává být strašákem a začíná být dosažitelnou cestou ven.
Okomentovat