Karel Lippmann: Svět, životní praxe a jazyk v díle Jaroslava Haška

Reprezentantem Haškova pojetí života i světa literatury je Švejk. Sám ho charakterizoval jako muže, kterého lze potkat v pražských ulicích, „který sám ani neví, co vlastně znamená v historii nové, velké doby“. Je nenápadný a „kdybyste se ho otázali, jak se jmenuje, odpověděl by vám prostince a skromně: Já jsem Švejk“.

Karel Lippmann (archiv autora)

Začtěme se nejdříve do několika úryvků z Haškových „Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války“:

Když Švejkův duševní stav zkoumají psychiatři, odehraje se tato scénka:

Když ho přivedli nazpět, uložili ho do postele a opětně ho poprosili, aby usnul. Když usnul, probudili ho a odvedli do vyšetřovacího pokoje., kde Švejk, stoje úplně nahý před dvěma lékaři, připomněl si slavné doby svého odvodu. Mimoděk splynulo mu ze rtů:
„Tauglich.“
„Co povídáte?“ ozval se jeden z lékařů. „Udělejte pět kroků kupředu a pět nazpátek.“ Švejk jich udělal deset.
„Já vám přece říkal,“ pravil lékař, „abyste jich udělal pět.“
„Mně na pár krocích nezáleží,“ řekl Švejk.

Švejk líčí svůj pobyt v blázinci: Taky jsem se tam sešel s několika profesory. Jeden z nich pořád chodil za mnou a vykládal, že kolíbka cikánů byla v Krkonoších, a ten druhý mně vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní.

Švejk jede vlakem do Českých Budějovic a nadporučíku Lukášovi komentuje pleš jednoho spolucestujícího jejím srovnáním s pleší jistého pana Pulkrábka:

"V tom se stalo něco hrozného. Holohlavý pán vyskočil na Švejka, zařval na něho: ´Marsch heraus, Sie Schweinkerl.´ Generálmajor von Schwarzburg poté zle vyčinil nadporučíku Lukášovi, jak špatně vychovaného má svého podřízeného. Lukáš se poté oboří na Švejka: „ Švejku“ řekl slavnostně, „konečně přišel okamžik, kdy dostanete pár facek, jakých svět neviděl.“

A co na to Švejk?

Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že já vůbec nikdy v životě jsem neměl toho nejmenšího úmyslu někoho urazit a že vůbec nemám ponětí a zdání o nějakém panu generálmajoru. Von opravdu je celej pan Pulkrábek, zástupce banky Slávie. Ten chodil k nám do hospody a jednou, když u stolu usnul, tak mu na jeho pleš nějakej dobrodinec napsal inkoustovou tužkou: „Dovolujeme si vám tímto dle připojené sazby IIIc zdvořile nabídnout nastřádání věna a vybavení vašich dítek pomocí životního pojištění!“ To se ví, že všichni vodešli, a já tam s ním zůstal sám, a poněvadž mám vždycky smůlu, tak von potom, když se probudil a podíval se do zrcadla, se rozčilil a myslel, že jsem to jemu udělal já, a chtěl mně dát taky pár facek.

Jaký je tedy svět, který reprezentuje Švejk? Jaký je vztah Švejkova jazyka a tohoto světa? V něm právě probíhá dosud nejkrutější válka. Švejk se jí dobrovolně účastní, aniž by měl jakékoli válečnické úmysly. Přemysl Blažíček ve studii Haškův Švejk (Praha 1991) napsal: „Švejk neoceňuje, co by chod věcí a jednání lidí mohly a měly znamenat pro jeho záměry a cíle; kdyby se totiž o nějaké své trvalé záměry a cíle vůbec staral. Lze tedy uzavřít: Švejk nebere s patřičnou vážností nic kolem sebe, protože nebere vážně sám sebe.“

Josef Kroutvor nabízí jinou charakteristiku. V eseji Potíže s existencí: mýtus a česká literatura píše: „Haškův Švejk je ve skutečnosti pokleslý měšťák a této pokleslosti či úpadku odpovídá i celková pokleslost historické situace, v níž žije tak trochu jako parazit.“

A Karel Kosík zase v eseji Komandující instance soudí: „Švejk je nejpokornější postava světové literatury. V každém svém skutku a vypravování vzdává hold božské moudrosti, která našla zalíbení v obyčejných lidech a k jejich obveselení stvořila generály, feldkuráty, první a druhé dámy, baronky, hochštaplery, šafáře a správce velkostatků: nebýt jich, komu by se člověk smál?“

Může nám v labyrintu různých, dokonce až protichůdných názorů na tuto „záhadnou postavu“ nějak pomoci jazyk, kterým promlouvá? V první ukázce pronáší Švejk prostinkou, ale v kontextu doby nesmírně významnou větu: „Mně na pár krocích nezáleží.“ V době, kdy karteziánská racionalita, pozitivistická vědotechnika a dominance počtářství odstranily z cesty komeniánskou humanitu a zdegenerovaly v obrovskou ničivou sílu, kdy se člověk stal pouze jednou z částí válčící „množiny prvků“, jejím „lidským zdrojem“, Švejk „lidově“, bez okázalosti a křiku, zato autenticky sdělí tomuto světu, že jeho svět je zcela jiný. Protagonisté světa tohoto si s ním nemohou vědět rady. A posléze v blázinci pro srovnání nacházíme reprezentanta soudobé elity a dědice v renesanci zrozené pýchy subjektu, vrženého z vlastního rozhodnutí do středu vesmíru – profesora, který je přesvědčen, že „uvnitř Země je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní“.

Ke generálmajorovi hovoří Švejk stejným jazykem, jakým vypráví o zcela nevýznamném panu Pulkrábkovi, a nadporučíka Lukáše, který mu chce nafackovat, odzbrojí jako vždy prostinkým příběhem. Ten se však i díky stejně prostinkému jazyku stává v daném kontextu součástí „velkého vyprávění“ o světě, kde sice mohou padat hospodské facky, ale kde by lidé mezi sebou nikdy neválčili.

Švejk je autentický. Jeho jazyk je takový, jaký je on sám, a on sám je takový, jaký je jeho jazyk. Dá se totéž říci např. i o nadporučíku Lukášovi či holohlavém generálmajorovi?

Závěrem podotýkám, že tento text si v žádném případě nečiní nárok být maturitní „standardizovanou analýzou“ Haškova románu.