„Hlavně jsem se snažila, aby si nikdo nevšiml, že jsem cikánka. Byla jsem tmavá, šlo to těžko. Romský původ jsem vnímala jako svou třináctou komnatu. Děti na mě občas pokřikovaly, styděla jsem se. Ale nejenže jsem to neuměla přijmout, já o tom nedokázala mluvit ani doma. Tak jsem se biflovala. Aby nikdo nemohl říct, že jsem ten nevzdělavatelný debil. Vyrovnat se s původem jsem dokázala až na vysoké. Do té doby mě štvalo, že princezny jsou zlatovlasé nebo blondýnky, toužila jsem po černé princezně,“ říká v rozhovoru pro časopis Vlasta ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.
 |
| Jana Horváthová (facebook.com) |
Jak se daří doučovat romské děti?
Máme takový přetlak zájmu, že musíme děti odmítat. Rodiče, i když jsou sami pologramotní, chápou, jak jim můžeme pomoct. Sami jsou často nezaměstnaní a žijí ve vyloučené lokalitě. Jejich děti chodí do segregované školy. A i když máte v takové škole jedničky, jen stěží se dostanete na střední, ta škola vás tak dobře nepřipraví. Děti mají problém i s jazykem. Dřív se říkalo: nemluvte na děti romsky, budou neúspěšné ve škole. Dnes se ukazuje, že je lepší mluvit na děti dobře romsky než špatným etnolektem češtiny. Ty děti pak neumí ani česky a ani romsky, užívají špatné vazby, mají chudou slovní zásobu, takže se porozumění snižuje. Vezměte si, jak je těžké pro sedmileté dítě v první třídě porozumět čtenému textu, vyprávět, o čem ten text je. Romské děti jsou na tom mnohem hůř, nechytají se…
Co s tím?
Víme roky, co s tím. Politická garnitura se bez ohledu na strany musí spojit a řešit to.
Jak?
Pozitivní diskriminací, jejíž součástí bude i důsledná inkluze. V Brně máme čtyři pouze romské školy. Školský odbor řekne, že s tím nejde nic dělat. A ty děti jsou pak ztracené: neví, jak funguje majorita, neznají nic než své sousedy a spolužáky od vedle. Každý sociálně handicapovaný žák by měl mít v první třídě asistenta. Co nechytnete do té doby, už nenapravíte, jen hasíte požáry... Co je největší problém u samotných Romů? Závislost na systému. Když jsem unavená, zlobí mě to taky. Ale vím, že to sami nevyřeší, že potřebují pomocnou ruku. Žili po staletí izolovaně, Romové z vyloučeného prostředí mají mnohdy o fungování světa mimo pomyslné zdi ghetta zkreslené představy. Měli by mít denní kontakt s majoritou. Vidím to i na naší širší rodině. Moje děti vyrůstají v krásné čtvrti, doma s knihami v knihovně. Příbuzné děti, se kterými si jako malé hrály, rostly ve vyloučené lokalitě a dneska střídají jedno vězení za druhým, jsou drogově závislé.
Celý rozhovor naleznete v časopise Vlasta
4 komentářů:
jakákoliv diskriminace jest diskriminace,znát význan slova diskriminace?takže na ni raději zapomeňte,stejně tak inkluze neboli hezky česky začlenění,pro ně můžeme vytvořit podmínky a fungující systém (což se nám zatím nezadařilo) a až se nám zadaří,tak mějme na paměti že výsledek není nikdy stoprocentní protože to začlenění probíhá v nějaké společnosti a může se stát že budete úspěšně inkludovat a opět po určité době dojde k vyloučení
Odhaduji, že plán paní Horváthové by české školství postrčil hodně kupředu. Představuji si, jak v první třídě má každý sociálně handicapovaný žák svého asistenta, který s ním mluví romsky. Do takových tříd nebude problém sehnat učitele. ////
Jen bych potřeboval vysvětlit, co to je, takový "sociálně handicapovaný žák". ////
Diskriminaci vyřešíme diskriminací :-) No, to je opravdu fajn... zaplatí ti schopnější, což je zřejmě v pořádku.
Inkluze žáků s lehkým mentálním poškozením je opatření, jež vážně poškozuje kvalitu základního školství.
Tito žáci i přes pomoc četných asistentů nejsou schopni v běžném základním školství prospívat a navíc jsou jejich projevy chování narušovány hodiny, jejichž efektivita je tímto začleněním výrazně snížena na úkor žáků bez postižení.
Ve výsledku jsou tak poškozeny obě skupiny žáků ti "inkludovaní" i ti "běžní".
Znovu bych se vrátila k plnému vzdělávání těchto žáků na školách speciálních, kde se jim mohou věnovat speciální pedagogové, kteří tento obor vystudovali v pětitetém vysokoškolském oboru a ne asistenti, kteří mají mnohdy základní vzdělání a absolutorium tří-týdenního kurzu! Učitel, který vzdělává nemůže poskytnout takovémuto žákovi odpovídající péči vzhledem ke své odbornosti a to i přes pomoc asistenta.
(Také se nenechám ošetřit v zubní ordinaci chirurgem, přestože je to lékař, i když mu asistuje zdravotní sestra kupříkladu se specializací na zubní hygienu.)
Jsem pro úplné zrušení inkluze těchto žáků s mentálním poškozením.
Nemluvím o začlenění žáků s tělesným postižením, to je možné při určitém technickém zabezpečení.
Okomentovat